frantiska: Julie, díky za takový článek. Podle mého názoru jsi hodně dobře vystihla, co cítíš. Netroufla bych si asi a hlavně bych to neuměla tak napsat.
Když jednou za čas vejdu do takových prostor, vnímám hlavně úctu a sounáležitost k těm lidem, kteří tam po roky a staletí vcházeli a věřili, prosili a děkovali. Pakliže to nezačne někdo kazit řečmi, které se podle mě nehodí. Třeba na pohřbu hodného člověka mluví o tom, že se lidi stejné profese jako ten zesnulý špatně chovají ke zvířatům. Někdy se holt řečnící i velící věřící nechá unést a někdy je to i k smíchu. V tom odstavci, kde píšeš o obdivu a strachu, zmínku o smíchu taky máš, mám to v sobě podobně