A teď se ukáže, jak moc myslíte na prasárničky!
Nebudu tu psát o žádných vzrušujících postelových zážitcích, na to zapomeňte, slídilové! :D Dnes to bude spíše takové týdenní shrnutí (jak originální). Uvědomila jsem si, že tu mám haldu novinek. A všechny jsou má poprvé.
Poprvé jsem volila.
Wohou! A fakt jsem to brala hodně vážně,prožívala jsem to, vyžívala jsem se v hledání volebních programů, hledala jsem ideální stranu, porovnávala výsledky a analyzovala úspěchy. Prostě jsem to přehnala. Opět. Nadchla jsem se pro ten nový pocit "Julie změní historii". Myslela jsem si, že se Země začne otáčet jiným směrem, zbortí se stropy všem parlamentům světa, vybouchne Etna nebo mě osvítí svatá Eufémie. Ale nic. Prostě jenom malá smradlavá místnost na našem vesnickém úřadě (hahaha, prej úřadě, hahaha), velká ošklivá plastová rakev s dírou a Julie s obálkou. Nic víc, nic míň. Ale mám dobrý pocit.
Poprvé jsem si vsadila.
Táta pořád věří, že naši rodinu čeká život v Dubaji, na jachtě, s tryskáčem a stádem velbloudů. Nebo si pořád myslí, že osud kope za náš tým, štěstěna je na naší straně a bohyně štěstí na nás plivne. A protože si asi vyplácal karmu, šla jsem zkusit štěstí já. Vyhráli jsme? No, kdybychom ten eurojackpot opravdu vyhráli, myslíte, že bych tu ještě byla? To víte že jo, mám vás ráda, miláčkové moji!
Poprvé se vážně bojím o babičku.
Poslední dva roky vypadala jako prvorodička v devátém měsící. Měla tak nafouklé břicho, že už to nebylo normální. V nemocnici jí vypouštěli vodu (celkem 50 litrů!) a rozhodli, že musí na transplantaci jater. Máme v rodině dědičnou cirhózu. Dost mě převapilo, že se to jde řešit tímto způsobem, rovnou transplantace celých jater. Ale jsem za to ráda, jsem ráda, že jí našli řešení, že se o ni konečně (!) někdo postaral. Ale mám strach.
Poprvé jsme měli kachnu s knedlíkem.
Nekecám, poprvé jsme tohle klasické české jídlo dělali doma. Mamka nikdy nedělala knedlík, takže tohle byla veliká premiéra. Bylo to moc dobré, ale není to jídlo, které bych musela mít na stole každou neděli.
Poprvé jsme pekly buchty.
A povedly se. A nekecám. Opravdu jsme je ještě nikdy nedělaly.
Poprvé jsem se stala studentkou vysoké školy.
Ještě se necítím jako pravý vysokoškolák. Ještě pořád tomu nemůžu uvěřit. Rozjelo se to docela slibně. V polovině týdne mi to tak samozřejmě nepřipadalo, ve čtvrtek jsem propadla klasické ubrečené depresi, obracela jsem se na božstvo a prosila o milosrdnou smrt. Teď mám před sebou první víkend plný učení, takže můj elán do života ještě určitě klesne. Ale navzdory tomu všemu cítím především vděk. Studuji zadarmo. Na kvalitní škole s kvalitními pedagogy. Není to sice obor, na který jsem zubynechty chtěla, ale obor, který má krásné poslání a perspektivu. S trochou vůle a kamiónem štěstí (tak jo, se dvěma kamiony) to snad nějak zvládnu. Ha, teď jsem plná optimismu, je mi jasný, že před první písemkou už nebudu. Ale ještě mi ten naivní pohled na to všechno vyhovuje, tak mi ho neberte :D.
Celý týden budu v zápřahu, rozvrh jsem si poskládala úplně na prd. Takže se nezlobte, pokud vás budu o víkendu bombardovat svými komentáří. V týdnu na to nebudu mít čas. No, pokud mě nezabije vstávání ve čtyři, tak už mě nezabije nic. Maximálně tak terorista v metru.
Co jste tento týden dělali poprvé vy?