hroznetajne: Strašilko, děkuji za úžasný příspěvek , zase jsem úplně dojatá.

Nad napsáním podobného článku jsem dlouho přemýšlela. Dokonce jsem ho už jednou sepsala, ale přišel mi příliš osobní, tak jsem ho nezveřejněný smazala. Ale teď mi přišla ideální chvíle a taky jsem si řekla, že to svým způsobem potřebuju.

Taky občas přemýšlím, jestli bych se dokázala zabít. Přemýšlím, jak velká by to byla bolest. Jestli by to bylo uvolňující nebo naopak hodně bolestivé... A taky mě někdy napadá, co by to udělalo s lidmi okolo. Kdo by přišel na pohřeb, jaký by ten pohřeb byl, kdo by truchlil, kdo by netruchlil... Je to strašně morbidní, ale zároveň vzrušující, představovat si takové děsivé věci.

Myšlenky co by kdyby jsou taky zajímavý . Ale já si většinou říkám, že ideální je to tak, jak to je. I s těmi všemi chybami, které se staly. Ale člověku to někdy nedá. Třeba bych potkala jiné lidi, staly se jiné věci, měla bych jiné zážitky. Ale to můžeme jenom hádat .

Tvé podivnosti se mi moc líbí . Lidem se do očí moc nedívám (myslím dlouze ), protože se strašně stydím, ale věřím, že v nich někteří dokáží číst. A to je docela děsivý . A to s těmi fotkami - taky ti připadá, že na nich vypadáme jinak, než ve skutečnosti? Nikdy nedokážu vyfotit svojí tvář tak, jak se mi líbí, protože na fotce prostě vypadá jinak. A to je strašně nespravedlivý!!!