atraktivnistrasilka: Nó, takhle. Nezměnila bych ve svým životě jednu jedinou věc ve smyslu toho, v čem mi bylo ublíženo, jakých chyb se na mě kdo dopustil, jakých já jsem se dopustila... protože tohle všechno jsem vlastně já, do určité míry mě to zformovalo a jsem za to ráda.
Možná bych mluvila jinak, kdybych třeba někomu nějak ublížila. Ale to je taky otázka... zkrátka, ano. Souhlasím. Nejlepší je to tak, jak to je. A tečka.

No a s těmi fotkami je to jednoduché. My se v zrcadle vidíme jakoby obráceně. Zrcadlově. Když se psk vyfotíme, mozek nás správně identifikuje jako nás, ale přijde mu na tom obrázku něco divného, což my vnímáme jako něco, co se nám nelíbí. Ale roli hraje i to, že když si uděláme fotku z telefonu, je trochu zkreslená, protože osvětlení a protože ty foťáky jsou většinou dělané "jednoduše"... což pak u těch selfíček dělá neplechu a člověk tam vypadá divně. Nejlepší je nechat se vyfotit od někoho třeba z pár metrů a fotku pak přiblížit, je to realističtější.
Ale já osobně se sama sobě nelíbím ani tak. V dětství jsem si přerazila nos, ono se to tehdá neprojevilo, ale v pubertě ten úraz začal dělat neplechu... takže na každé fotce je to "já a nos". I z části proto jsem tu problematiku fotek tak "studovala"...