Mám ráda takovou tu oční hru v metru. Málo kdo má totiž skutečnou sílu vůle a nebojí se vám pohlédnout opakovaně do očí. Ale někdy se najde vytrvalec, se kterým můžete hrát, dokud jeden z vás nevystoupí. A vzájemně si přes pohledy hrabat v mozcích.
Nidky nezapomenu na slova mé učitelky ze střední: "Jestli chcete komukoliv v autobuse ukrást kousek osobního prostoru, zapíchněte do něj pohled a sledujte, jak se dotyčný začíná potit." Abych přiznala pravdu, jsem to většinou já, kdo klopí zrak jako první. Ale vzápětí se tam hned podívám znovu. Abych zjistila, jestli ještě pořád hrajeme. Někdy se na mě dotyčný už nepodívá, hra končí. Někdy se však dívá, a to se pak hraje dál. Kdo s koho. Hra může končit dvěma různými způsoby. Jakmile vystoupím z metra, otočím se, abych zjistila, jestli dotyčný stále hraje. A jsem vždycky hrozně zklamaná, když protihráč bezcitně civí do mobilu nebo si ani nevšimně, že soupeřka (jako já) zrovna vystupuje z vlaku. Ale někdy hra končí dobře. Když se poštěstí. Stalo se mi to zatím jen párkrát. Vystoupila jsem z vlaku a ohlédla se za rameno. A hra pokračovala ještě pár vteřin, než jsem nadobro zmizela za sloupem. Můj spolucestující se naposledy očima rozloučil a naše cesty se rozešly. Nikdo neprohrál, oba jsme vyhráli. Vydrželi jsme až do poslední vteřiny.
Posadila jsem se ráno, asi okolo deváté hodiny, do metra a rozhlédla se kolem sebe. Dala si tašku na klín a prohlédla si osazenstvo. Seděl naproti mně. Můj hráč. Můj soupeř v oční přetahované. Můj nejlepší soupeř v dějinách téhle hry. Ale to jsem samozřejmě ještě netušila. Byl to starší pán, možná něco přes 60 let. Dlouhé nohy, úzké prsty s namodralými žílami, jemný obličej a šedé vlasy. Na sobě měl vybledlý zelený svetr a u krku vykukoval ošoupaný límeček košile. Měl mladé, svítivě modré oči. Naše pohledy se střetly. A on stydlivě sklopil zrak k zemi. Brzy si ale uvědomil, že stydět se je asi hloupost, a tak na mě znovu pohlédl. Usmála jsem se a hra začala. Vytrvale jsem se usmívala na toho postaršího pána a on pořád stydlivě klopil oči a snad by se byl i červenal.
Možná jsem mu někoho připomínala. Možná se mu jen líbily moje vlasy (zrovna čerstvě umyté). Nebo mu přišlo směšné moje oblečení. Nebo si jen vzpomněl na něco vtipného, nevím. Ale jakmile zjsitil, že hrajeme, nepřestal. Byl to ten typ staršího pána, u kterého si řeknete: "Ten musel být za mlada fakt švihák. Svýma pomněnkovými očima lámal dívčí srdce, nosil ležérní ohozy a stydlivě zavíral oči před nahými dívčími těly." Měl milé vrásky a hezky se usmíval.
A pak jsem musela vystoupit. Zvedla jsem se ze sedačky, tašky si hodila na rameno a těsně před výstupem jsem na něj naposledy pohlédla. Jeho rozšířené oči sdělovaly zklamání. Usmála jsem se a on zpět. Po obličeji se mu rozlilo vřelé teplo. Můj nejoblíbenější hráč. Jako první pochopil pravidla a přistoupil na tu prostou hru, jejímž úkolem je sdělit všechnu krásu světa pouhým pohledem z očí do očí.