alienor: Někdy předloni jsem přesně kvůli tomuto byla smutná: mám kolem sebe hromadu lidí, kteří fakt něco umí, jsou v něčem hodně dobří a už něco dokázali. Vedle nich jsem si připadala jako naprostý lůzr a říkala jsem si, že bych strašně chtěla něco dokázat, něco opravdu významného, čeho by si lidi všimli a za co by mě třeba někteří obdivovali, ale zároveň jsem věděla, že nejsem v ničem natolik dobrá, aby se mi to někdy povedlo. A z toho jsem měla pěknou depku, z toho, že jsem průměrná. Nechtěla jsem být průměrná.

Pak mi jedna psycholožka řekla: "VŽDYCKY tu bude někdo lepší než ty. Nemusíš nikomu nic dokazovat, ani jiným, ani sobě. Stejně to nikdo neocení. Ne každý může udělat pro svět něco významného, smyslem života není snažit se za každou cenu vystoupit z davu průměrných, ale žít život s radostí. Možná, že pro celý svět neznamenáš nic, ale pro lidi, kteří tě mají rádi, můžeš znamenat celý svět."

Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že má pravdu. Občas mě to ještě trošku zamrzí, že jsem ve všem průměrná, ale není všem dnům konec. Však kolik lidí objevilo nějaký svůj skrytý talent až v pozdějším věku!