Průlet srpnem

V rozepsaných sedí asi 7 rozdělaných článků, koukají na mě vždycky tak smutně, když se přihlásím do pise.cz. Křičí to tu na mě prázdnoutou. Vrátila jsem se k intenzivnímu psaní papírových deníků. Pero tiše škrtá o papír, brní mě ruka, písmenka se pokorně sklánějí pod tíhou mých myšlenek, které řvou zpoza rohu mojí mysli, emoce by se ze mě daly stáčet do sudu. Jako víno. A pak bych je prodávala v zašpuntovaných lahvích lidem, kteří emoce postrádají. Otevřeli byste si doma lahev, přičichli ke korkové zátce, nalili si skleničku, koštli a znalecky řekli: "Ústecký svah. Trocha deprese, slzy, dávka upřímného smíchu a jiskra lásky." Znáte někoho, kdo by si něco takového koupil? Že prodávám. Levně. Haha. No, a protože se vždycky tolik vyřádím na papíře, tento elektronický zpovědník zeje prázdnotou. Strašně se za to nenávidím. Nenávidím se za spoustu věcí. Ale za to, jak jsem dělala, že pise.cz neexistuje, za to se nenávidím nejvíc ze všeho. Mám svůj život zaznamenaný. V denících, na fotkách, pro sebe. Jenomže ne pro vás. Tak snad to tímto příspěvkem napravím. Snad. Takové letem světem. Průlet srpnem.

Menší renovace mého obyčejného lustru. Původně jsem měla v plánu celý ho pomalovat. Akvarelem nebo nějakými ornamenty tuší. Ale nechci si ubírat už tak slabé světlo. 

Jsem strašně zvědavá, co z toho raubíře jednou bude. Vzpomene si někdy na svojí sestřenku, jak se o něj starala? Nebo si najde nevěstu, založí rodinu v Americe a na mě absolutně zapomene? Asi mu to nebudu mít ani za zlé :-). 

Naučila jsem se trochu šít. Mamka mi předala všechny zkušnosti, které bych vyčítala z knížek měsíce a měsíce. Prostě sprostě mi řekla kudy vede niť, co mám dělat, když to celé podělám a co dělat proto, aby se to už nepodělávalo. Vyrobila jsem několik povlaků na polštáře a pak s mamčinou pomocí svou první látkovou tašku. Puntíkatou. Zase umím něco nového. Zase jsem nový člověk. 

Představuji vám svou novou řasokouli. Než budete dopředu soudit - ano, je to prostě jenom koule, sedí to ve vodě a nic to nedělá. Je to nejzbytečnější věc na větě, kterou musíte mít. Ale já z toho mám radost jako malá holka.

Jestli jste taky na takový malý ujetiny, jednu si kupte. Šťouchejte do ní prstem a dejte jí jméno. A kvalita vašeho života se zlepší o 100 %. Jinak, tohle je Žofka. Koupila jsem tady. 

Byla jsem 14 dní v Chorvatsku. Bylo to krásný. Přečetla jsem tunu knih, zatímco jsem se jako kočka slunila na kamenech. Máčela jsem se ve slaném moři, skákala z útesu do tmavě modrých vln, hladila si sasanky, jedla masové koláče a fíky. V noci jsem se příšerně potila, kousali mě komáři a všude lezla strašná havěť. Ale já tu zemi miluju. A jednou si koupím loď. Budu na ní bydlet s mým mužem, ideálně rybářem. Jíst budeme jenom ryby a mušle, budeme se koupat nahatý a budeme šťastný. Ale tak protentokrát jsem se spokojila s rodinnou dovolenou. Lodí jsme jezdili na blízký ostrov, na kterém jsme byli úplně sami, plné pláže jsme nechali za sebou. Na ostrově pobíhali divoký králíci a malé ještěrky.

Navštívili jsme Dubrovník. Krásné historické město, které je teď slavné hlavně díky seriálu Hra o trůny. Já jsem jako správný fanoušek přemluvila naše, abychom se tam vydali znovu (už jsme tam totiž před lety byli - HA, to Dubrovník ještě nebyl tak cool). Nejsem nijak přehnaný fanda do GOT, ale na slavných schodech, na kterých se procházela nahatá Cersei uličkou hanby, mi z nostalgie ukápla slzička. 

Fanoušci určitě moc dobře poznají...

A tohle už je nádherný ostrov Korčula, na který jsme dojeli lodním taxíkem. Na zpáteční cestě do Čech jsme si pak vytrpěli příšerné kolony, ale vše zlé je zapomenuto. Byla to jedna z nejlepších dovolených v mém životě.

Na 4 dny jsem ještě vyrazila stanovat s mou spolužačkou. Byl to hlavně její nápad. Místo stanování i způsob dopravy vybrala ona. Já jsme vzala stan, ešusy a vařič. A bylo to krásný dobrodružštví uprostřed Českého ráje. Nachodily jsme kolem 20 kilometrů denně, nadýchaly se lesního vzduchu, jedly instantní polévky a sprchovaly se ve společných umývárnách. 

A tohle je vstup do jeskyně, do které jsem se i přes mou klaustrofobii nasoukala. Uvnitř byla místnost o velikosti našeho obýváku. Skvělý zážitek. A vůbec celé stanování bylo fajn. Člověk ani nemusí nutně platit drahé dovolené, aby poznal kus světa. 

Můj srpen byl krásný. Plný knih, horkých dní, přiměřeného flákání, spousty jídla a vděku za tolik volna. Žila jsem. Možná proto jsem tu nebyla. Ale už tu jsem zase. Ostatně stejně jako vždycky :-).