mow: Zajímavej názor. A oprávněně hledáš chyby na sobě, nebo ne? Nebo se prostě jen tvý rodiče snaží vždycky hodit chybu na tebe, právě to, že ty seš ta špatná. Hele, tenhle pocit ukřivděnosti se prostě odnauč. Nemyslím si, že někoho baví se hádat s rodičema, ale někdy je ten konflikt nevyhnutelnej. Většina rodičů nemá rádo kritiku, to skoro nikdo. Žádný rodič nemá rád, když se dítě šprajcuje, rebeluje a tak. Všichni rodiče radši poslušný dětičky, většinou ve smyslu, že se nemáš proč naštvávat a že seš to ty, kdo to většinou přehnal.

Ale kde jinde se má člověk naučit asertivitě než na rodičích? Na rovinu si přiznejme, že rodičům by se nemělo odporovat a že většinou bychom měli ustoupit my, potomci. A tak do 16 let bych s tím souhlasil. Základem rodičů by mělo být to, že jim potomek nebude skákat po hlavě, bude s nima jednat slušně, s respektem a úctou, což ovšem neznamená absolutní poslušnost. Mně se třeba nikdy moc nelíbila věta: "Dokud tě živíme, tak budeš poslouchat!" Od určitýho věku by měla rodina fungovat spíš na principu parťáctví, to jest nikdo nikomu nešéfuje a nikdo není ničí podřízenej, ale pomáháme si se vším.

A předchozí odstavec je možná důvod, proč někteří pak mají problém se ozvat - protože byli vychováni k poslušnosti - starší dospělí se nekritizujou, jenže tím, že se mnozí z nás neumí šprajcnout rodičům, pak můžou mít problém odporovat i cizím starším. Ne pořád, ne z principu, ale občas, když nás někdo naštve, tak to radši spolknem, než abychom šli do konfliktu. Rodiče mají často pravdu, ve většině případů radí dobře a vždycky to dobře myslí. Ale někdy taky pravdu nemají, jsou to totiž taky jenom lidi, stejně jako my, a ta pravda a ukřivděnost, co se koho dotklo, co se koho dotknout nemělo, kdo má právo být naštvaný a kdo se absolutně právo naštvávat nemá. Zkratka, při konfliktech si každý myslí, že je právo na jeho straně.