Hroznetajne | Julie je nemožná

Ráno mě bolelo v krku. Přiznávám se, taky jsem k tomu neuměla 14 stránek sacharidů na chemii a celou kostru latinsky na biologii, ale kvůli této příšerné nemoci, jež mě znenadání postihla a zachvátila, jsem musela zůstat doma.

Nemohla jsem si dovolit jen tak zůstat doma, musela jsem svému krka-bolu přidat na věrohodnosti a vydat se za doktorkou. Což znamená: nasednout do autobusu plného pubertálních smradlavých dětí (bohužel bydlím na vesnici, dojíždění zdar!), vystoupit z vozu, projít celé město až do nemocnice, sedět hodinu v čekárně a koukat se na děti s neštovicemi a nudlemi u nosu, nakecat doktorce, že nejspíš umírám, odejít z ordinace s doporučením ("Kupte si cucavé pastilky na krk, slečno..."), přejít celé město až k autobusové zastávce (ne nekoupila jsem si ty pastilky, vždycky se mi z nich chce blinkat) a čekat na autobus. A tady nastává ten zlom. Čekat na autobus. To je ten zlom. Právě tady. Teď. V tento moment.

Autobus měl jet až za hodinu. Klídeček, ne? Sednu si na lavičku s knížečkou, nechám se hladit dopoledním sluníčkem, ignoruji bafající snědé spoluobčany. Hodinka utekla, než bys řekl jedetiautobuskrávokamčumíš. Jo. Ujel mi přesně před nosem. Sedím na té počmárané lavičce, dýchám kouř z cizích (neskutečně odporně smradlavých) cigaret a otráveně čtu knížku, co mě v podstatě vůbec nezajímá, pere do mě sluníčko a při tom si nevšimnu, že mi ujel autobus. Hajzl jeden mrňavej, zelenej, hnusnej, předraženej! (tím myslím ten autobus ne řidiče)

 Přiznám se, v patových situacích mám tendenci se hroutit a volat mamince a tohle byla přesně ta patová situace. Proč? Protože další autobus jel až za dvě a půl hodiny. A tak si Julie sedla na lavičku, otevřela knížku, nechala se hladit sluníčkem a dýchala cigárka zadarmo, co víc si přát. Dvě a půl hodiny. Ano. Mňamka. (Mamince jsem nakonec nevolala, řekla jsem si, že už jsem velká holka *smrk*).

 Než přijel ten prokletý autobus, šla kolem městská policie, diskriminovaným občanům dala pokůtku za kouření na zastávce autobusu. Takže jsem se mi přeci jen trochu zlepšila nálada (taková škodolibá já jsem, a taky se mi to nevyplácí, to se nebojte). Ale neudělalo by Vám to radost?

 Pointu tohoto příběhu nehledejte. Nikde není. Ale doporučuji Vám si prostě jedno dopoledne ve všední den sednout na lavičku na autobusovém nádraží, koukat se kolem sebe, poslouchat, co lidé říkají, co si koupili, co čtou za časopisy, jak voní, jak se k sobě navzájem chovají, .... Dozvíte se věci vskutku nevídané. To Vám zaručuji.

Zítra odjíždím na deset dní na dovolenou na rafty, lézt na skály, surfovat na vlnách a jezdit v kajaku. Držte mi prosím palce, abych tam někde nezkapala, neohrozila životy jiných nebo se nedejbože nezabila.

7. května 2015