Hroznetajne | Julie chytala bronz

Že je mé sexy tělo bronzové se ROZHODNĚ říct nedá. Jsem ten nejbělejší chodící sýrový tvaroh v historii lidstva. Ale nevadí. Zase jsem byla na chvíli u mé jediné lásky - u moře.

Brečela jsem dojetím, když jsem zase pomalu vstupovala do moře. "Tak se zase shledáváme" říkala jsem mu a utírala si slzy (nikdo to snad neviděl, měla jsem veliké sluneční brýle). Asi tři roky jsem nebyla u moře a moc mi chybělo. Vypěstovala jsem si k němu takový vztah, založený na vzájemné harmonii, víte? Ne, prostě mě hrozně štve, že v té naší zpropadené debilní republice moře nemáme a já ho při tom tak miluju! Byla bych v něm naložená od rána do včera, každý de v roce, až bych se rozpustila v soli a rodiče by mě nosili ve sklenici od okurek v podobě mořské pěny (to jsem neobšlehla z Malé mořské víly, ne ne). Klidně bych byla mořskou pěnou, dobrovolně. Hlavně že bych plavala v moři.

Mým cílem není se vytahovat, jenom se sebestředně chlubit, ok? Vyzkoušela jsem si poprvé v životě windsurfing. Bžunda to byla jen na začátku, když si to člověk zkouší na trenažéru na souši. Ve vodě už to tak snadné nebylo. V podstatě držíte balanc na plováku a do plachty chytáte vítr. Pro mě byl problém:

I.) Vyškrábat se na plovák z vody (protože neopren plný vody se těžko tahá nahoru, o mých špecích pomlčím).

II.) Udržet balanc (ehm, ehm...)

III.) Vytáhnout plachtu z vody (z toho mám nejeden mozol, který ještě ke všemu praskl hned ve vodě, mňam)

III) Chytit plachtu za ráhno a jet.

Když už se mi tohle všechno povedl, držím balanc, držím plachtu, tělo v ideálním postavení, pozice vyvážení, tak víte co? Přestalo foukat.

Kajak byl velice vtipný. Vrklající se loď, kterou ve skutečnosti řídíte víc nohama, než rukama. A víte, jak se říká té bláně, kterou si kajakář přetáhne kolem otvoru? Šprajda. Nikdy jsem si na to slovo nemohla vzpomenut během řeči. Ano, říkala jsem tomu šprcka. Jak intelektuálské. Ale poslední den jsme si udělali krásnou vyjížďku na širé moře, dojeli jsme na ostrov, kde jsme našli 3 živé želvy. Úchvatné. Ty vlny už tak úchvatné nebyly, celou cestu jsem se děsila, že vypadnu z kajaku. A vypadnout z kajaku, není dobré. Není. Jo, a kdyby se někdo ptal na eskymáka, ano, zkoušela jsem. Málem jsem se utopila. Bez legrace (a to jsem prosím pěkně devět let plavala závodně, ovládám kraulové i znakové obrátky a všechny plavecké styly, při eskymákovi jsem měla HODNĚ namále...) Jinak můžu kajak všem doporučit!

Nelezte na skály, pokud se bojíte, ta scéna, kterou jsem tam předvedla já, by byla na Oskara za nejuječenější film. I když  jsem skálu překonala (s žužu nohama), tak fakt nevím, co si o mě myslel ten instruktor, co dole jistil. Ale odhaduji to na : "Tak tohle jsem tu fakt ještě neviděl, tyvole"

Chtěla jsem sem fouknout nějakou to foto, ale jsou veliké. Ne, nebudu to zmenšovat. Raději si udělám reklamu na twitter.

Každý den, co jsem tam strávila,  by vydal na román, tak krásně tam bylo. Měli jsme až moc velké štěstí na počasí. Chorvatsko je jedna z mých oblíbených zemí, mám ji celkem hodně procestovanou. Letos jsem byla se spolužáky na vodáckém kurzu, ubytováni jsme byli v kempu v mobilhoumech, blízko města Biograd na Moru. Bylo před sezonou, takže nikde nikdo ale dokáži si to tam představit v létě. Hlava na hlavě. Což já třeba zrovna nemusím. Raději mám dovolené typu: vesnička, opuštěné skalnaté pobřeží, žádná mola, netknutá panenská příroda, k obědu a večeři ryba, klídek,....ach. Takže tyto skupinové dovolené v kempech, no, moc tomu neholduji.

Dokážete si představit 50 opilých studentů v půl jedné v noci na molu? Dokážete. Ale o tom zase jindy. Protože je rozhodně na co si stěžovat (o ničem jiném tu beztak nepíšu, co...), nějak jsem to totiž přepískla.

20. května 2015