Lidi, minulý týden jsem udělala nejlepší věc na světě. Udělala jsem zkoušku z matiky a za odměnu jsem šla do galerie. Úplně sama. Strávila jsem celé 4 hodiny ve Veletržním paláci, který jsem měla téměř celý sama pro sebe. A nehorázně jsem si to užila.
Do galerie teď už budu chodit sama, maximálně s 1 člověkem. Měla jsem najednou tolik času, že před Chudým krajem od Švabinského jsem seděla celou půlhodinu a vnímala každý nejmenší detail obrazu. Nakrmila jsem svojí duši pořádným kulturním krmením a byla jsem šťastná. A tady je celkem 24 děl (bylo jich více, ale k některým jsem prostě nenašla obrázky), která mě zaujala nejvíce. K mé smůle bylo zavřené první patro, které je v rekonstrukci, a kde je můj nejoblíbenější Klimt a Schiele. Ale možná je to dobře, protože bych se před těmi obrazy rozbrečela. No, měla jsem slabší chvilku.
A ještě na začátek upozorňuji - nejsem žádný umělecký kritik, k obrazům se vyjadřuji pouze jako nadšený laik a milovník umění. Jsou to pouze takové malé komentáře většinou o tom, jak na mě obraz působil a čím mě zaujal. Pokud se vám zdá, že kecám, je to dost možné!
Surrealistická Toyen ve mně vzbuzovala neskutečně mnoho otázek. V paláci je hned několik jejich obrazů. Tenhle mě zaujal nejvíce. Prolínání reality a surreality. Plochá liška se stává plastickou, aby zašlápla holubici. Zvláštní, že jo?
Fotografií Josefa Sudka tam na stěně za sebou viselo hned několik. Tahle mě oslovila zvláštně rozehranou atmosférou. Měla jsem chuť sednout si na židli, dotknout se větví a pohladit tu hlavu na stolku. Ten pocit mám ještě teď :-).
Nohy najdete v Paláci trčet ze země jako sochu. Byly pozlacené a pohled na ně mě přímo šokoval. Jasný, řeknete si: "Jenom nohy". Ale obrácené nohy rostoucí ze země na mě v tu chvíli působily tak moc bizarně, až mi přišly geniální :D.
Bohužel jsem našla pouze tuto fotku i s umělcem. Dílo je ale parádní. Dokonalé v detailu, děsivé při pohledu z dálky. Netradiční rám a černobílé zobrazení působí téměř magicky. Z Brázdových obrazů jsem si zamilovala nejvíc právě tento. Je v něm cítit vztah autora k otci.
Ve skutečnosti má tento obraz neskutečné rozměry, jistě by se jen tak někomu do bytu nevešel, vyplatí se vidět ho naživo. Pozastavená scéna hladové rodiny s ostrými lokty. Tahle věta mě napadla při pohledu na Medkův veliký obraz.
Nepřijímaný umělec se zkušenostmi z koncentračního tábora do svých obrazů promítal všechny ty příšerné zážitky. Na mě tato archa působila, jako kdyby ji kreslil malý chlapec. Řez jednotlivými pokoji působí primitivně a krásně zároveň.
Bílá na bílé. Všichni jsme tak trošku bílí. A to, co nás zdobí, jsou naše jizvy. Minimalisticky dokonalé.
Tohle mi přišlo absolutně geniální. Cítila jsem ve vzduchu tu konverzaci, kterou mezi sebou ty dvě hlavy rozehrály. Cítíte se jako ten vlevo, nebo vpravo? :-) Od tohoto autora mě vůbec nezaujaly jeho slavné červenorudé sochy, ale tohle menší, nenápadné dílko.
Pauzer dělá sochy takových věcí, které není možné nikde vidět. Až odporně na mě působilo tohle sousoší (bohužel jsem nenašla nikde fotku, kde by bylo vidět celé) psí rodinky. Téměř alegoricky na mě promlouval pyšný otec shlížející na rodinu shora a matka obklopená svými dětmi. Upoutalo to mou pozornost, stojí za to vidět to naživo.
Mileně Dopitové byla věnována celá jedna místnost. Její výstava je kombinací videa, obrovských motýlích křídel na stěnách a touhle obrovskou fotografií. Je na ní sama autorka se svou sestrou, avšak uměle "postaršené". Tahle jejich společná fotka je poměrně velkého formátu a na mě působila silně. Na stěnu vedle fotografie je promítáno video, kde spolu oblečené jako staré dámy tančí v loužích nebo hrají na klavír.
Tento obraz je dokonalým zobrazením architektury v 2Dformátu. Cítila jsem se, jako kdybych stála uprostřed malby. Netuším, jak to Jakub Špalek dokázal, ale působilo to neskutečně plasticky a mělo to zvláštní atmsoféru. Myslím, že autor přesně vystihl pocit, který při pohledu na barokní stavby mám taky.
Tato majestátní malba vypráví jasný příběh. Uprostřed výtečně se bavící společnosti sedí nešťastný muž. Ve vzduchu je cítit kouř cigaret a hraje hlasitá hudba, smích lidí ze všech stran. Do tohoto obrazu malíř dokonce namaloval sám sebe (jeden z hostů vzadu u stěny). Zvláštní, kolik pocitů je schováno v jednom obraze.
Já jsem se prostě a jednoduše zamilovala do toho mladíka na obraze. Nic víc, nic míň :D.
Moneta zná snad každý. Ale znáte jeho sad? Já jsem ho neznala a byla to láska na první pohled. Je možné, aby se někomu podařilo namalovat vůně? Monetovi se to tedy rozhodně povedlo.
Největším zážitkem bylo si tuto sochu obejít ze všech stran a podívat se jí za levým ramenem do tváře, kterou schovává. Žena byla vysoká asi jako já, její hmotnost v prostoru působila silným dojmem. Nevím proč, něco mě na tom hrozně oslovilo. Zajímavé bylo, že socha byla před tím spousta jiných plastik, umělec si ji přetvářel dle potřeby, až jí nakonec nechal tuto podobu.
Tohle je jeden z největších pokladů celého Veletržního paláce. Vidět tenhle obraz naživo je neskutečný zážitek. Seděla jsem před ním dobrých 20 minut a měla chuť se do něj zakousnout. Vincent ho sice kreslil ve svých krušných chvilkách, přesto obraz působí velice optimisticky a čerstvě, mladistvě. Bavilo mě se na něj dívat z blízkosti, zkoumat každý tah štětcem, byl to pocit, jako kdybych se mistrovi dívala přímo pod ruce. Silný zážitek.
Formátově menší obraz visel na stěně tak zvláštně nenápadně. Více, než veliké obrazy jeho vlastních dětí, mě ale zaujalo tohle zelené zákoutí. Chtělo se mi podívat se tím oknem dovnitř a zjistit, co se v tom pokoji děje.
Ohromný obraz vyloženě burácel mořskými vlnami. Probodané ryby a dívčí těla v pěně vypadaly až lyricky. Působilo to na mě jako pozastavená scéna, stačí zmáčknout "play" a celý výjev se roztříští ve vlnách.
Hynaisovy obrazy na mě působily téměř jako fotografie. Natuším, jak to dělal, ale tvář téhle racionálně uvažující, chladné ženy, ztělesněné vědy, mě ohromila.
Největším zážitkem z tohoto obrazu pro mě byl pohled Kainovi do očí. Tento obrázek bohužel dostatečně nedokazuje ohromnou sílu jinak velikého obrazu. Skoro nahé tělo na skále a upřený pohled dokážou divy. I když víte, co Kain provedl, nejde se utopit v hloubce jeho pohledu.
Jakub Schikaneder/..., Poslední pomazání
Schikanederovy obrazy byly tak nádherně depresivní! Měly až magneticky pochmurnou náladu, jejich scény mě ohromily. Zavražděná mladá dívka, smutná stojící žena loučící se s farářem, který dal mrtvému poslední pomazání, tyhle dva obrazy mě vtáhly do svého děje téměř okamžitě. Jsou to ohromné poklady a svými velikými rozměry to jsou prostě Obrazy s velkým "O".
.jpg){kind=link}
Tenhle obraz jsem viděla naživo už několikrát, stejně mě pořád oslovuje. Shrbený poutník směřující k vrcholku kopce a za ním tichý pronásledovatel, černý panter. Na obraze jsou pouze 3 objekty, ale to bohatě stačí, aby mi z toho vždycky zamrazilo v zádech.
Kdybych Kupku znala naživo, stoprocentně bych se do něj zamilovala. Do jeho autoportrétu jsem se totiž zamilovala téměř okamžitě. Vývoj Kupkovy malby můžete ve Veletržním paláci pozorovat velice jednoduše, jeho obrazy tam jsou seřazeny postupně za sebou, jeho podobizna je hned na začátku. Nevím proč, ale když jsem viděla tenhle obraz, ostatní mě už tolik nezajímaly :-). Jestli mi řeknete, že znáte někoho, kdo je mu podobný, tak se asi zblázním! :D
To by bylo pro dnešní kulturní ochutnávku asi všechno. Veletržní palác stojí za návštěvu. Ty největší perly najdete až v momentě, kdy si sami sobě dovolíte se plně ponořit do umění a vnímat jej vlastními pocity. Jistě by vás zaujalo něco úplně jiného, než mě. Nedala jsem sem žádného Picassa, kterému je v paláci věnován velký prostor, nebo Josefa Čapka a další. Spousta lidí ani neví, jaký my to vlastně máme POKLAD! Jo a s návštěvou si pospěšte, do konce března to budou pomaličku zavírat kvůli rekonstrukci.