Je to tu, dnešním dnem jsem na této prapodivné doméně už tři roky, vedu tu prapodivný blog, potkávám tu stejně prapodivné lidi, jako jsem já. A celé je to prostě prapodivně krásné a já stále nechápu, proč sem vlastně, lidi, chodíte. Vždyť jsem prapodivná...!
Lámala jsem si hlavu nad tím, o čem psát narozeninový článek. Ty předešlé dva byly články práskací, odhalila jsem na sebe věci, které jsem vám ještě neřekla. Jenomže po třech letech už mi nějak došel matroš a já už na sebe nemám co práskat. Zkrátka a jednoduše už na mě víte všechno. Nebo ne? Že bych ze sebe i po 3 letech psaní vymáčkla něco, co stále nevíte?
Pozor, hrozně tajné!
Obdivuji všechno, co má v sobě dobovost. Zjistila jsem, že jsem absolutně úchylná na všechno, co zaznamenává proud času. Deníky, časosběrné dokumenty, poklady, staré vzkazy a dopisy, staré pohlednice, obrazy, stará muzika, filmy. Všechno ve mně vyvolává pocit vlastní postradatelnosti a omezenosti bytí. Čím je věc starší, tím je pro mě cennější. A to je prostě krásný.
Jediná věc, kterou nejím, je králík. A neskutečně mě točí, když se mě lidi snaží přesvědčit o tom, jak je to výborný maso. Jasný, to možná je. Ale zaprvé - stažený králík vypadá jako nahatý dítě, za druhý - nedokážu jíst maso zvířete, které mi doma běhá po koberci a které mě pusinkuje. Ano, vím, že to na talíři není Edíček, ale prostě to nedokážu vzít do pusy. Kdybychom chovali třeba slepice, věřím, že bych přestala jíst slepice.
Nejvíc miluju věci, které lidi odpuzují. Rosoly, aspiky želatiny, houby ve všech jejich podobách (dokonce mi jejich slizkost vyvolává obrovskou chuť na ně), ryby všeho druhu, mořské plody (od mušlí, krevet až po chobotnice), tataráky (z čehokoliv!), kroupy, čočku, fazole, špenát (syrový, dušený, vařený, v polévce, v salátu), prostě mňam!
Neustále něco počítám. Dělám to nevědomky snad už od doby, co jsem chodila do školky. Počítám okna na domech, laťky v plotu, počty budov v řadě, holuby na drátě. Vnitřně mě uspokojuje, když se dopočítám sudého počtu nebo čísla končícího pětkou. A když to nekončí správným číslem, musím rychle počítat znovu a na konci si v hlavě tu uspokojující cifru říct, abych nastolila rovnováhu vesmíru. Možná to taky děláte. Co ale neděláte je to, že si u toho počítání jazykem "ťukáte" na zuby. Nevím, jestli je to nějaká obsedantně kompulzivní cosi, ale já to prostě někdy dělám :D. Se zavřenou pusou, samozřejmě. Jo a jestli vám tohle nepřišlo dost ujetý, taky mám k jednotlivým částem obličeje přiřazená písmenka a když se s někým bavím a dívám se mu do obličeje, přeříkávám si ta písmenka jako mantru. Ale tohle je fakt jetý, to nikomu neříkejte :D!
Dokážu měnit náladu během vteřiny. A to je, prosím pěkně, fakt příšerná vlastnost a nikomu to nepřeju. Není nic horšího, než když ráno vstanu, oplývám euforií, chce se mi všechny objímat a pusinkovat (klidně cizí lidi v tramvaji) a pak do mě někdo hrubě vrazí a během vteřiny mám chuť trhat hlavy a házet kudly. Nestává se to denně, snažím se to ovládat, ale někdy je to silnější než já a moje nálada se tak může klidně desetkrát přepnout během jednoho dne. Nejsem výbušná, ale uvnitř mě to vře a já se snažím na povrch tvářit neutrálně.
Nemám ráda, když mi na přechodu zastaví auto. Nesnáším, když někoho zdržuji nebo překážím. Prostě si vždycky raději stoupnu stranou, než abych mě někdo musel obcházet. Když se blížím k přechodu, snažím se najít moment, kdy nepojede žádné auto. Ale když už mi někdo zastaví, snažím se přejít na druhou stranu co nejrychleji. Sama když řídím, nenávidím lidi, co jdou přes přechod CO NEJPOMALEJI TO JDE. Popadají mě záchvaty vzteku a mám co dělat, abych netroubila.
Jsem neskutečný extrémista. Když někoho nenávidím, tak ho skutečně nenávidím až do morku kostí. Když někoho miluju, tak opravdovsky. Když mi něco nejde, nejde mi to žalostně. Když něčemu propadnu, nedokážu myslet na nic jiného. Na druhou stranu, extremismus mi dává pocit opravdovosti.
Strašně mě sere, když někdo nedělá svojí práci pořádně. Když doktoři vybírají peníze a nestarají se o pacienty. Když učitelé pouští filmy a neučí. Když uklízečky kouří na dvorku místo vytírání. Když kuchaři vaří blafy z prášku. Když politici žerou, chlastají a kradou. Kdyby každý dělal svou práci pořádně, na světě by bylo krásně.
Líbí se mi TAHLE písnička. Hele, ale to fakt nikomu neříkejte, prosím :D.
Takže ještě jeden rok, co říkáte? :D
P.S. Já vím, že jsem tu celý týden nebyla, odpusťte mi to, nějak se snažím vyhýbat počítači a čas na něm eliminovat na minimum. Já teď žiju vopravdovej život, chápete?