Proč tu teď nejsem

No, řekněme, že se prostě roztrhl pytel s novými aktivitami a zážitky a to, čím jsem trávila veškeré dny, to se nějak odsunulo do pozadí. Zmizely počítač, čtení knih, seriály, filmy. Ale zase mám čas na úplně jiné věci.

Plavu a běhám. Což je na mě fakt výkon. Zjistila jsem (PŘEKVAPIVĚ!), že pohyb mě zbavuje splínů. Strašná novinka, Julie, potlesk. Jde o to, že jsem našla člověka, který to se mnou dobrovolně absolvuje - moje sestra. Třikrát týdně si dáme kilometr v bazénu (i když je teda vážně oříšek skloubit naše rozvrhy+ otevřené hodiny v bazénu + tramvaje k bazénu a zase zpět) a v týdnu jsme si byly asi na hoďku zaběhat po okolí. Já se teda spíš jenom ploužím s doruda zbarveným obličejem, zatímco moje sestra s elegancí atletické gazely vyklusává a dělá, že ke mně nepatří. Jestli to takhle půjde dál, třeba bych se letos v těch Tatrách nemusela úplně bát, že po cestě budu potřebovat pravidelné masáže srdce a umělá dýchání. 

Plánujeme dovolené. A letos jsme to s nimi nějak rozjeli. Chceme toho tolik stihnout! Třeba ony již zmiňované Tatry nebo naše obvyklé moře. Navíc jsme si se sestrou vymyslely "expedici". Pracovní název Sisters in London. Ano, vidíte správně. Prostě jsme si chtěly sami někam vyrazit. A ségra nejprve plácla Polsko, ale nějak jsme nebyly schopné naplánovat cestování skrze celou zemi. Takže jsme zvolily město. A to Londýn. Byly jsme v něm každá zvlášť se školním zájezdem. Teď chceme jít na vlastní pěst. Napůjčovala jsem mapy a průvodce a plánujeme, až nám z toho hrabe. Ubytování už máme, sehnala jsem pokoj přes Airbnb (to bylo něco). A i když se tam nejspíš okamžitě ztratíme nebo necháme majlant za kartu na LHD (londýnská hromadná doprava :D), tak si to užijeme. Snem mé ségry je dát si sendvič na trávě v Hide parku a můj sen je být tam s ní a chodit v těch krásných ulicích nebo podél Temže. 

Mám brigádu. Neskutečný. Konečně mi rozvrh dovoluje dělat i něco jiného, než jen školu. Pracuji v obchodě s oblečením (taková poměrně běžná značka). Ve středu jsem měla svojí první jedenáctihodinovou směnu a je to docela zápřah. Roznášet a vybalovat oblečení mě baví, ale oni bohužel potřebují někoho ke kase a to je něco, co mě neskutečně stresuje. Budu se to muset pořádně naučit a zafixovat. Pořád hrozně zmatkuji. Nejhorší je, že není prostor na chyby. A mně se samozřejmě povedlo nesundat hned dva čipy z oblečení, takže si dvě paní kvůli mně užily potupnou cestu od dveří zpět k pokladně za zvuků sirény. Svět  se nezboří, já vím, ale vysvětlete to mojí kolegyni, která mě chtěla na místě zavraždit ramínkem na plavky. 

Učím, učím a píšu přípravy, abych mohla učit. Prostě úterní praxe v základní škole jsou v plném proudu a já mám za sebou nepříliš slavné části hodin (sdílených s mými spolužačkami) a jednou poměrně úspěšnou (celou) hodinu matematiky. Naštěstí docházím do třídy, kde jsou vesměs hodné a pracovité děti v čele s úžasnou učitelkou. Jo jo, na tohle já mám prostě štěstí. 

Všechno roste. Edíček slavil narozeniny, já se sestrou a s mamkou teprve slavit budeme a jaro je pomalu tady. A protože jsem celou zimu byla zdravá a všechny nemocné jsem jenom litovala, teď jsem chytla přeslavné trio rýma-kašel-bolest v krku. Takže zítra zase pěkně do obchodu, v pondělí snad někam na výlet (konečně nebudu na Velikonoce doma!!!!!) a v úterý zase do školy.

Tohle já teď žiju. Konečně se v mém životě dějí změny, které tolik potřebuji ke své spokojenosti. 

A proto tu teď nejsem.