Hroznetajne | Poklad pokladů

Sakra lidi, já mám pokladů! Některé jsou hmotné, některé nikoliv. Na spoustu z nich jsem jistě zapomněla, ale na jeden nezapomenu nikdy.

Zavzpomínala jsem si na dobu, kdy jsem byla ještě malá Julinka, která řešila akorát, s kým si bude odpoledne hrát a co u toho bude papat. Teď sice taky řeším, co budu papat ale ne to, s kým si budu hrát (spíš kdy se budu učit na dějepisný seminář, jestli teď, nebo o přestávku před hodinou). Najednou jsem si vzpomněla na poklad, který jsem společně s kamarády zakopala.

Netuším, kolik mi bylo let. Bylo to na dovolené, bydleli jsme v malé chatce, asi 10 metrů od řeky. No, asi si dokážete představit, co taková řeka nabízí možností! Na dovolené jsem byla s dvěma kluky (plus naše maminky). Oba kluci byli takový dva intelektuálové, takže jsme si v podstatě neustále hráli na vědce (já jsem teda vědec nebyla, to jsem tehdy ještě nevěděla, kolik mám v sobě potenciálu a přirozeného talentu na vědy, přišla jsem na to až později, časem...). Vyráběli jsme vodní elektrárnu v proudu řeky, hráli jsme si na trosečníky, vyrobili si vlastní měnu (zelený listí a oblázky), hráli jsme si na biology zkoumající fáze vývoje zelených sedimentů v klidných částech řeky, lovili imaginární ryby a pekli si je na imaginárním ohni, nebo jsme skákali po kamenech a čarovali jako kouzelníci. Vždycky ty dva chytráci šlápli v holinách do hluboké vody a nabrali si jí pořádně až po okraj. Dostali na prdel a já se jim smála, protože mojí mamce to bylo šumák, jestli mi čvachtají boty, nebo ne (dala mi je i s  fuskama na topení a bylo).

Zakopali jsme poklad. Neustále na něj myslím, i přesto, že si nepamatuji, kde přesně jsme ho ukryli. Snad to bylo deset kroků od stromu, který stál tak blízko řeky, až si máčel kořeny ve vodě. Nebo třináct kroků?  Pro nás to byla velice důležitá, nesmírně vážná věc, na zakopání pokladu jsme měli i speciální oslavný obřad s hymnou a obětním oltářem, vše se muselo držet v maximální tajnosti (dokonce ani moje mladší sestra to nevykecala a to je už co říct) a kdyby byl náš poklad prozrazen, kouzlo, které se k němu vázalo a ochraňovalo ho, by bylo prolomeno. V podstatě jsem Vás teď zasvětila do velikého tajemství. Takže pšt. Nikomu ani muk!

Už jsem se tam nikdy nevrátila. Ale na poklad jsem nikdy nezapomněla. Píší o něm především z toho důvodu, že jsem se včera dozvěděla, že chatka byla zbouraná z důvodu záplav. Řeka se tam prý pravidelně vylévala, ale vloni v létě byly nějaké větší záplavy, takže se řeka vylila z koryta a zavodnila kompletně celou přilehlou louku i s chatkou. Vyvrátila strom, který rostl na břehu, a zničila zahrádku, která byla vedle chatky. Majitel pozemek prodal. I s naším pokladem.

Nejvíc by mě zajímalo, jestli si ty dva mimoni na náš poklad pamatují. Mám tendenci se jim ozvat, ale nejspíš by si mysleli, že jsem padlá na hlavu. Oba dva jsou velice vážní studenti, kteří nemarní čas na ptákárny a věnují se plně svému osobnímu rozvoji, studiu a tajné soukromé vědecké dráze.

Tak já si asi půjdu zakopat nějaký nový.

To, že jsem Vám neřekla, co vlastně poklad obsahoval, bylo záměrné. Pro nás to v podstatě vůbec nebylo důležité. Hlavní bylo to tajemství a ta nehmotná hodnota, kterou pro nás poklad představoval, ta fantazie, kterou jsme si kolem něho vytvořili. Hlavní bylo, že jsme si v té době všichni tři rozumněli.. Teď mi totiž ani jeden z nich neodpoví na pozdrav, pokud se jim tedy zrovna nepovede předstírat, že mě nevidí.

3. června 2015