Extáze

Píšu vždycky v takových divných záchvatech nějaké silné emoce, která mnou prostě zatřese od základu. Ležím v posteli, koukám na strop, okusuju tužku a pak to prostě přijde. Začne hrát písnička, která jednoduše zapadá do té atmosféry a úplně přesně vystihne svým tempem můj tep. A mnou projede elektrika a mně je jasný, že extáze už je tady.

A to potom popadnu počítač a jdu psát, i když vlastně nevím, co přesně chci napsat. Jenom si chci uchopit ten pocit do slov. Je to vůbec možný? Je možný nějak popsat krátký okamžik, krátký moment, který absolutně převezme vládu nad mými myšlenkami? Jaký je to pocit cítit se tak strašně moc přítomně?

Je to, jako kdybych namočila ruku do řeky, která je tak ledová, až mi projede páteří mráz až do lebky, kde se usadí za očima. Je to pocit, jako když mě ovládne vlna vzteku a já mám chuť uškrtit všechno živé v mém okruhu. Je to pocit, jako když jím to nejlepší jídlo na světě a je to taková slast, že bych za to jídlo klidně zabila. Cítit přítomnost je jako když je venku ohromné dusno a najednou z ničeho nic začne pršet. Těžké olovnaté kapky se snáší z podivně tmavého nebe na zem, celý svět zaplaví podivné světlo, které vypadá jako bílá tma, a člověk si najednou připadá tak malý. Být součástí přítomného okamžiku je jako jet na kole a najednou odlepit oči z ubíhající silnice pod kolem a dívat se krajinu, která splašeně utíká dozadu a vypadá jako zelená šmouha. Je to jako když se chcete pustit řidítek, nechat se vézt a zakousnout se do vzduchu. Je to, jako když pozorujete zástup mravenců, jak splašeně odnášejí obrovské kusy zelených lístků do úkrytu. Je to stejný pocit, jako když máte chuť běžet tak moc rychle, až najednou tělo přestane být fyzické a nohy jenom mechanicky běží a unáší vás, je to jako kdybyste měli každou chvíli vzlétnout. Máte chuť si rozervat hrudní koš a chytit svoje srdce do rukou, protože vám najednou připadá, že to bude krásný pocit mít ho v hrsti. 

A tak jsem tak jenom chvíli ležela, přemýšlela o tom, jaké příšerné zkoušky mě ještě čekají a kolik energie mi to ještě vezme, až mě prostě zasáhl blesk. Byl to pocit, jako kdyby na mě sáhlo něco neviditelného, jako kdybych dostala dávku zlata přímo do žíly. Byl to pocit, jako když nůž zajede do měkkého másla, jako když kopete motykou na zahradě a cítíte vůni hlíny. Jako když spadnete a odřete si koleno. Byl to tak strašně krásný pocit, že jsem prostě jenom ležela a doufala, že nikdy neskončí. 

Cítit se přítomně je stejný pocit jako když si uvědomíte, že jste šťastní, že žijete a dýcháte. Že jste tady a teď a prostě jste a je to krásný. Nastanou občas takové okamžiky, které mi dokazují, že jsem na správném místě ve správný čas, že to tak prostě má být. Víc toho nebude, tohle je ten život, tohle je ono, mi něco šeptá do ucha. Je vtipné, jak námi lidmi ovládají všechny ty emoce, chemické reakce, hormony... Ale to je ono. To je prostě ono. To chci.

Zvláštní je, že písnička, která mi navodila ty pociti, se jmenuje Daydream. Mám pocit, že Daydream by mělo být moje nové jméno. 

Nic jsem si nešlehla, přísahám.