tlapka: Odpovím proti-vyprávěním. Historkou, kterou jsem paradoxně poprvé slyšela až na dědově pohřbu, ale od té doby na ni myslím velmi často a čím dál víc mě ohromuje její (a jeho) moudrost
Děda s babičkou si půjčili od známých chatu. Váhali jestli mají vůbec vyrazit, rozhodovali se dlouho - zima, mráz jako na Sibiři, všude haldy sněhu. Nakonec to zkusili. Pochodovali k chatě dlouho, promočení a obložení věcmi. Když se dohrabali k chatě, museli si odházet dveře. Zjistili, že není připravené dřevo na zatopení. A když si ho obstarali, objevili, že jedno okno je rozbité a chata tak neustále větrá. Navíc v tom mrazu popraskala voda.
No a když za pár hodin zase jeli zpátky, děda, věčný flegmatik a naprostý pohodář, se otočil k babičce a s naprosto vážnou tváří řekl: "Víš, Libuško, ale stejně jsem rád, že jsme sem jeli. Aspoň jsme zjistili, že jsme neměli jezdit."
Můj děda, vážení.