Tak jsem se po letech vrátila do Vysokých Tater. Především proto, abych znovu pokořila Rysy a taky proto, aby bylo utišeno hlasité volání srdce mého tatínka, který je prostě horomilec každým coulem a už dlouho se nesápal na nějaký ten příšerný kopec. Julie už takový kopcomil není (čti - ráda chodí dolů, nahoru už tolik ne), ale tak co jsem měla dělat.
Chci tento článek pojmout jako další z mých zapamatováčků. Tedy hlavní roli budou hrát fotky. Protože co si budeme, obrázek kolikrát dá za víc, než tisíc slov. A protože jsme si přivezli hromadu kýčovitě odporných fotografií kopců a skalisek, mým úkolem je vám to teď pořádně cpát, protože já už jsem taková.
Stačilo vyjít z našeho penzionu a už se mohlo ochat...
Ano, milostpán jel s námi taky. Nad ním jsem samozřejmě spala já. Čuchala jsem králičí čůránky celý týden a bylo to úžasný. Ale co bychom pro našeho miláčka neudělali... Chudák malý s námi po příjezdu domů nemluvil. Normálně regulérně seděl v rohu nasraný, otočený zády ke stěně a s nikým se nebavil. Těch 8 hodin v bedýnce pro něj bylo utrpení. Ale teď vesele bobkuje, vše ok :-).
Z dálky to vypadá trochu jako kulisy. Ale že to nejsou kulisy, jsme zjistili záhy.
Dole jsem nadhodila něco jako: "Tak jim tam jeden vezmeme!" a jsem ráda, že táta řekl jasné a zřetelné "ne". Hned za zatáčkou si můj batoh brala ségra a nesla ho většinu cesty. Ale já vím, že chtěla dělat frajerku, proto ho nesla. Kdežto já bez batohu (dali mi foťák kolem krku) jsem vypadala jako ztracený německý turista. Ach jo... Jinak na chatu se nosí všechno pěkně po staru. Takže smekám před každým, kdo tam něco vynesl.
Takovéhle cesty vedly na Rysy. Dokud se nevyšlo výš do hor, kde už nebyla ani kleč, tak jsem byla spokojená. Ta zelená mě nabíjela.
Zadkyyyy! Ten můj tam nenajdete :D, stojím ještě dole. Tohle byl trochu krizový úsek. Nějaká ta lana a řetězy. Nahoře jsem dostala paniku a musel se mnou jít táta za ruku. Ale nadechla jsem se a rychle to přešla... Uf.
Jak jsem říkala, čím výš člověk byl, tím méně přírody potkával. A začíná doba kamenná, vážení. A my jdeme do krpálu.
Z některých stran byly kopce ale stále zelené. A měli jsme hezké počasí, takže podobných kýčů máme ve foťáku trilion. Tohle je fotka focená ještě dole.
Tahle už nahoře.
A tohle už je takový vysokohorský humor. Byl tam normálně řád na autobusy :D. Poblíž bylo kolo s cedulí "půjčovna kol" a nedaleko byla cedule "zákaz vstupu v lodičkách". Za chatou pak nápis "U chaty zakázáno stať a srať". Takže tak.
Vidíte ty lidi? Chcete vědět kam jdou? Úplně vzadu je kadibudka. Tedy správně - nejvýše položená latrína na světě. V podvečer už jsme všichni tři (já, ségra i taťka) potřebovali akutně na wc, ale tuhle latrínu, vážení, tu jsme nezvládli. Panebože, to byl příšerný puch.
Dost o latrínách, pojďme plesat nad plesy.
A nad údolíčky mezi skalnatými skalisky.
A tohle bylo nahoře. Luxusní výhledy. Taky tam bylo strašně moc lidí, ale ty jsme samozřejmě nefotili.
A tohle byste viděli, kdybyste se vyškrábali nahoru jako my. 2 503 metrů nad mořem. Rysy, pokořili jsme vás!
To docela lahodí oku, ne? Jako nebudu tady lhát, nahoře jsem byla docela vyřízená. Za fotkama se skrývá totálně uřícený člověk na pokraji sil.
Rozhodli jsme se přespat na chatě, která je kousek pod vrcholem, zároveň je to nejvýše položená horská chata. Trochu nás odrbali, ale co by táta neudělal pro východ slunce (byl to jeho velký sen, vidět východ a západ v horách). Julie spala, nikdo jí nebudil. Jak jinak taky.
A tady se spalo, noclehárna pro 24 lidí. Mně to připomínalo Terezín. Jen tak mimochodem, byla to moje nejdražší a zároveň nejhorší noc v životě. Simultánně tam chrápali 3 lidi a v 5 ráno si bezohledně začali dva mladíci povídat. Měla jsem chuť kleknout jim na krkavice.
Dobře, tak přeci jen ten můj zadek uvidíte já jsem to nahoře, pode mnou je táta... Cesta dolů byla super. Téměř jsme běželi.
Snídaně na skále s výhledem do údolí. Nejkrásnější snídaně v mém životě. Jako ještě jsme mohli mít švédské stoly namísto lunchmeatu, ale co se dá dělat.
No, další dny jsme měli spousty jiných výletů, ale Rysy mi prostě zůstaly nějak v srdci. Nevím, jestli se na ně ještě někdy znovu podívám. Možná jsem tam byla naposledy v životě. Kdo ví.
Teď už sedím v autobuse, ve kterém budu sedět ještě dalších 18 hodin. Jedu zase na druhou stranu Evropy a společně se sestrou se nemůžu dočkat, až se přežeru hranolek s rybou. Já se tohle léto asi nezastavím. Ale je to fajn. Cestovní horečku ZATĺM nemám.