Hroznetajne | Na něco se těšit

Jsem někde slyšela, že člověk se nemá na nic těšit. Že pak nikdy nezažije zklamání z toho, že se očekávání nevyplnilo. Což je vlastně tak trochu pravda. Většinou to tak dělám. Nemyslet na to, nedělat si dopředu nějaké představy, protože to z 99 % je vždycky zklamání. A zvlášť u člověka s bujnou fantazií a nekonečnou představivostí, jako jsem já. Snažím se držet na zemi, moc na to nemyslet, ono to nějak dopadne, nejsem zklamaná a vše je ok.

Jenomže to nejde! Těšit se na něco, to je taková zvláštní síla, díky které přežíváme obyčejné dny. Někdo takhle chodí do práce a neustále se jenom snaží všechno přežít, aby si mohl vyjet k moři. Těší se, těší, těší a těší, je to prostě energie, která mu pomáhá přečkat všechny ty všednosti a nudu. A ačkoliv jsem psala, že se to snažím nedělat, je přede mnou mnoho věcí, na které se prostě a jednoduše těším a řekněme, že jsem někdy jako prvňák posledního srpna. Nemůžu se dočkat. 

V lednu přijede norská zpěvačka, která vypadá, jako kdyby spadla z vesmíru. Ona i tak zpívá, tančí, mluví, prostě je absolutně celá mimozemská. Nedávno se muselo změnit i místo konání jejího koncertu, protože byl velký zájem a musel se najít větší sál. Když jsem před dvěma lety Auroru objevila, nikdo ji moc neposlouchal (teda nebyly to davy). Měla pár hitů, docela divný klipy a já si na první poslech říkala, jak je to uhozený. Díky Auroře jsem přežila prvák na vejšce, díky Auroře přežívám nekonečné nudné cesty metrem. Takže v lednu, nemůžu se dočkat, ji uvidím živě a už teď brečím u jejích záznamů z live koncertů. Jestli zazpívá TUHLE ↓↓↓ písničku, počůrám se na místě radostí. 

Konečně je to za mnou, ach

konečně je to za mnou.

Vypadá to, že letošní semestr bude nehorázná flákačka. Máme nějaké těžké zkoušky, ale už jsme si všichni odbyli povinné didaktiky, na které nemáme specializaci (takové počáteční síto, co si budeme) a můžeme se plně věnovat svým zaměřením. Takže žádná filozofie, ale grafika. Žádná politologie, ale prostorové explorace. Žádná didaktika atletiky, ale kurz výtvarné výchovy (možná jste poznali, že má specializace je výtvarka). A pozor, vážení, vypadá to, že Julie bude chodit do školy jako každý správný vysokoškolák, tedy maximálně tři dny v týdnu! Furt tomu nemůžu uvěřit a čekám, co se kde posere...

Jinak první týden v říjnu budu začínat školu dřív než ostatní, protože budu mít v terénu kreslící kurz. Nejspíš mě najdete u Vyšehradu (to bude první tři dny náš ateliér), jak se snažím dělat, že umím kreslit (asi si vezmu baret, aby má iluze byla dokonalá). Kdyby něco, ten nejvíc zmatený člověk z celé té skupiny asi 20 lidí, to jsem já. Jinak se na ten kurz taky těším! Jo a nemáte někdo na půjčení přenosný malířský stojan?! Značka spěchá...

Čekají mě minimálně 2 divadelní představení, na která jsem si vystála frontu u pokladny. Protože to jsou sakra dobrý představení a všichni na ně chtějí. Takže budu divadlovat, až se  ze mě bude kouřit. 

Konečně jsme dostaly s mamkou kartičky z Klubu filmového diváka, takže velkou část filmů v kině máme za polovinu, což je prostě přeúžasně bombastické. A protože se budu potřebovat učit, sledujte, jak budu pořád chodit do kina. Ať žije prokrastinace. Lépe - ať žijou aktivity, které děláte, protože nechcete dělat jiné aktivity. To si nechám vytetovat... na levou půlku. Lebky.

A víte co? Já se vlastně tak nějak těším, co si pro mě následující měsíce přichystaly. Nebudu moc plánovat, nebudu moc dumat, nechám se nést proudem a budu se těšit. Protože to taky někdy není špatný. No ne?