sayonara: Je to strašně zvláštní, jak se člověk stává postupně imunní vůči smrti a utrpení. Když jsem byla na bakaláři, zabili se mi dva spolužáci. Jednoho jsem znala jen jako jméno na prezenčce, protože nás bylo moc a já byla asociál. Druhého jsem zběžně znala jako hrozně chytrého kluka, občas jsme se na sebe podívali, a nikdy mě nenapadlo, že myslí na sebevraždu. Prostě vypadal spokojeně, byl geniální, nikdy nevylítnul z matiky... A někdy, když jdu po ulici, tak si říkám, že ti lidi jsou tak strašně měkcí a bezbranní, že je až zázrak, že pořád žijou.