Tak už jsem asi zadaná

Požádala mě ředitelka školy, kde pracuje moje mamka, jestli nechci týden zaskočit v první třídě, protože paní učitelka se potřebuje na týden zdejchnout a oni by potřebovali někoho, kdo by tam týden byl. A protože nemá Julie žádné absence ve své škole, kývla na to. A to ani netušila, jaká to bude prča.

Tohle bylo poprvé, co jsem učila ve velké škole, za zadkem mi nestála žádná didaktička nebo skupina spolužaček a nikdo si nezapisoval každé moje slovo do sešítku, aby ho se mnou následně mohl zreflektovati. Stala jsem se na týden královnou v 1. B a byla to pro mě dost škola. Vyfásla jsem od paní učitelky podrobné, přesné přípravy na hodiny, postupy, metodiky, vlastně jsem si v té třídě nemohla nic udělat svého. Měla jsem konkrétní, přesné informace, co v jakou minutu mám dělat. Měla jsem dost svázané ruce, ale zase na druhou stranu, nemohla jsem vlastně nic moc posrat. 

Ten týden mi stačil na to, abych se zase s dětmi pořádně zasmála. Protože to dělám nejraději. Hned po tom, co je můžu za peníze sekýrovat a nařizovat jim, že mají běhat dokola a sama stát uprostřed tělocvičny s píšťalkou. Jediným háčkem na celé téhle mojí "praxi" byla paní asistentka, která ve třídě seděla, aby pomáhala jednomu chlapečkovi. Pro nezasvěcence - TOHLE JE TA INKLUZE, přibývají dospělí ve třídě. Paní asistentka nejspíš už od začátku ke mně pojala přístup: "Tak, já ti ty, mladý ucho, ukážu, jak to nezvládneš, protože tu školu jsi ještě ani nedodělala, takže stopro nevíš, jak se to dělá, ty mladá pindo." Dávala mi to najevo každým pórem svýho těla. Čtvrtý den to nevydržela a jala se hodnotit moje učební metody. Že jsem prý příliš demokratická a na rozdíl od jejich třídní, která od dětí vyžaduje rituály a dodržování pravidel, jim já dávám příliš na výběr a málo je řídím. Já vůbec neříkám, že jsem učitelka a že vím, jak je to správně. Dost věcí pořád dělám intuitivně, ale prostě mám ráda, když je ve třídě určitý pracovní nadšení. A pracovní nadšení se nepojí s hrobovým tichem, bohužel. Vlastně mi ani nevadí, když se děti proběhnou po třídě. VŽDYŤ  NA ZADKU SEDĺ O HODINU! Hrozně mi vadí ten silně autoritativní přístup, kdy po dětech budu neustále jenom štěkat, budu je neustále napomínat, dělat "pššššššššššššt" a chtít, aby seděly rovně a hlavně se neprojevovaly. Hlavně ať nedělají zvuky! Hlavně ať nemluví nahlas! Samozřejmě chci, aby mě poslouchaly, ale taky mi nevadí, když se někdy dítě projeví a má k tomu prostor. Jenomže paní asistentka si ideální hodinu třeba matematiky představuje následovně:

Před tabulí stojí učitelka. Děti jsou zticha, poslušně se dívají do sešitu, zapisují každé číslo, které nadiktuje. Usmívají se, nebaví se mezi sebou a bezmezně svou učitelku zbožňují, takže jí v jejím úžasném výkladu poslouchají a tiše uctívají. A hlavně - DRŽĺ HUBU.

Jak to vidím já: Jé, hele, děti, na parapetu jsou sýkorky, kdo je první spočítá?! Klidně to na mě sypte!

Takže jsme se ve třídě tloukly. Já jsem se s dětmi smála, ona po nich ječela. A to klidně i uprostřed mého "výkladu". Když už popáté během jednoho dne bouchla dlaní do stolu, že jsem leknutím nadskočila i já, byla jsem dost nasraná. Ve třídě nebyl bordel, rozhodně jsem nenechala nikoho skákat po lavicích. Já si děti umím napomenout sama, jenom jsem to chtěla dělat jinak, než že bych na ně tleskala jako na psy. Ale nedostala jsem šanci, vždycky mě předběhla ona se svým tleskáním a boucháním do lavice a ječením. V hodině tělocviku dokonce popadla dva kluky za ruce a uprostřed mojí rozcvičky mi je odvlekla na lavičku, protože podle jejího soudu neposlouchali. To už jsem nevydržela a řekla těm nebožákům, ať jdou zase cvičit a jí jsem si prostě nevšímala. A natruc jsem všem dětem dovolila udělat si kolečko a ječet u toho, protože proč ne. Vždyť se chtějí hýbat, kurde. Vyječely se, a pak vyšlapovaly jak hodinky. Když včera začala rozdávat mandarinky uprostřed hodiny výtvarné výchovy, málem jsem na ní prskla, jestli to myslí vážně.

Abych to ale nějak odlehčila, z celé školy znám nejvíc máminu třetí třídu. Občas se v ní mihnu, mamce ve třídě někdy pomáhám, tak mě ty děti už dobře znají. Někteří dokonce se mnou byly i v létě na táboře, tak se ke mně vždycky hrnou. No a mám mezi nimi teď nově ctitele. Bylo nám celým kolektivem doporučeno, že bychom se měli vzít. Dostala jsem od něj obrázek (můj vlastní portrét), takže už to mezi námi začíná být vážný. S obrázkem jsem spokojená. Sama mamka mi řekla, že na D. to je hodně dobrý výkon. Vypadám hubenější, sice nemám hranatý brýle a trochu moc na tom obrázku roztahuju nohy, ale můj outfit, co jsem ten den měla na sobě, vystihl do posledního detailu. Jen by mě zajímalo, proč mám v ruce ukazovátko... Takže teď už jsem asi zadaná, no. Na svatbu to moc nevidím, ale na velkou lásku jo :-).