atraktivnistrasilka: Zrovna včera jsem trávila den s bývalou spolužačkou ze střední. Vlastně jsme si mimo jiné byly sednout v kavárně, která je u střední, co by kamenem dohodil. Poslední dobou mě, musím konstatovat, taky popadá taková zvláštní melancholie. Přišly jsme se spolužačkou na to, že si založili přiznání na Instagramu - pravděpodobně prváci, kteří nezažili to haló ohledně předchozích přiznání, která na škole vznikla... Bylo opravdu hrozně zvláštní číst všechny ty věci, které jsou člověku důvěrně známé (oblíbená hláška nějakého učitele, narážky na technický stav budovy,...), ale přece už tak vzdálené. A musím konstatovat, že jsem odtamtud pravděpodobně odešla v nějakém přelomu čehosi, protože najednou nepoznávám polovinu jmen učitelského sboru, naše třídní odešla pryč a odstěhovala se na druhý konec republiky, dějepis najednou učí někdo jiný, ve škole jsou nové předměty, budova je zrekonstruovaná... Zní divně, že je mi z toho trochu smutno? Ne, asi bych se tam už nevrátila - jsem ráda, že jsem se v životě posunula tam, kde teď jsem (i když nevím, jestli jsem si ve všech směrech pomohla), ale určitý věci mi chybí. Nezastírám, že vzpomínat na naše kluky skandující tělocvikářovo jméno po celé škole, aby jim půjčil pálky na ping pong, mě trochu dojímá. Ale po našem odchodu, jako kdyby si ta škola začala žít tak nějak symbolicky jinak, nevím.