Hovory s Mowem

S T.G.M. už žádné hovory nikdo z nás nejspíš už neuskuteční, ale já mám za to dost dobrou náhradu. Dooost dobrou. Dooooooooost dobrou.

Vím, že nejsem jediná "Píšačka", co má telefonní číslo na zdejšího lamače dívčích srdcí (všichni víme, koho myslím, mrk mkr), ale stejně, musím se prostě pochlubit. Protože takhle kvalitně jsem v životě neprokrastinovala. V životě ne. 

Děsně mě na téhle blogovací platformě začalo bavit, jak se to posouvá z platformy pryč. Jak se mezi sebou chceme vidět navzájem, jak se navzájem setkáváme i mimo blog na různých socka sítích nebo to dokonce posouváme i do reálného časoprostoru (MFW - DĚKUJI ZA VČEREJŠĺ VEČER, BYLO TO MOC FAJN!). A vím, že to tu už bylo i dřív, že se pár lidiček odtud sešlo i v reálném světě. Vrcholem byl náš sraz, samozřejmě, ale líbí se mi, jak se to všechno pořád drží pohromadě, nikdo odtud neutekl se zděšením. Někteří nás opouští, ale věřím, že sem občas mrknou nebo zůstanou v kontaktu s někým odtud a neztratí niť, případně zjistí, jak jim to chybí a zase se pěkně vrátí.

K něčemu se vám přiznám. Občas jsem nevěrná, jenom abyste věděli. Chodím na blog. cz (FUJ JULIE, PROPADNI SE DO PEKLA) a většinou si rozkliknu ten "blog dne" a koukám, jak se bloguje i jinde. Občas si ty blogy ukládám a pravidelně prohlížím, protože, lidi, nás je tu prostě málo. Pro mě a mé nenasytné blogovací oči je to prostě málo. Na "cizích" blozích většinou nekomentuji, ale čtu, a když je někdo zajímavý, čtu pravidelně. Jednou jsem takhle otevřela blog nějaké slečny a protože hned v profilu měla svou fotku, okamžitě jsem poznala, že autorkou je moje bývalá spolužačka z gymplu (z vedlejší, paralelní třídy). A dost mě to vyděsilo. Vlastně jsem vůbec neočekávala, že by někdo z mého blízkého okolí psal blog (jo, připadala jsem si děsně jedinečná a ona mi ten pocit teď zkazila, jasný). Samozřejmě jsem jako správná stalkerka otevřela snad všechny její články a s potěšením jsem zjistila, že píše už od střední (asi tak dlouho, jako já). Úplně jsem ji za těmi jejími písmenky slyšela (mluvila vždycky příšerně nahlas a rvalo mi to uši). Atakyjsemzjistilažeměnebavícoajaktopíšealetojsemjakoženeřeklakašlikašlikašli. No prostě mě to trochu šokovalo a zamyslela jsem se, jestli by mě někdo známý podle mého blogu poznal. Upřímně doufám, že ne. Proto taky před lety zmizelo moje jméno ze záhlaví blogu. Moje paranoidní já dospělo svého vrcholu. 

Tak jsem tím vším chtěla říct, že mě vlastně děsně hřeje, jak jsem tady v koutečku a tichoučku uklizená, nepozorovaná, píšu si pro sebe a pro těch pár šílenců, co tu sídlí se mnou. Nikdo nevolí naše blogy jako blogy dne, nikdo nás necenzuruje a nepřikazuje nám, do jakého autorského klubu smíme nebo nesmíme patřit.

Fajn, je to tu trochu mrtvý (co se vývoje webu týče), zato si píšeme o čem chceme (nahatýma prsama počínaje, přes nejstarší lidské řemeslo, brečení nad studiem, výlety po Česku i mimo něj, kolem výchovy dětí a vedení domáctností a depresemi toho nejtemnějšího kalibru konče). 

A co by se na onom přeslavném blog.cz určitě nestalo, by bylo, že bych nedostala číslo na Mowa. Kdybychom tam oba byli, ztratili bychom se v té záplavě autorských klubů a témat týdne. Rozhodně bychom neprokecávali desítky (neke) hodin, nezjistila bych, jak daleko bydlí a jaké je to štěstí, protože už bych nespíš dávno bydlela ve stanu u něj na zahradě. A taky bych nezjistila, jak je děsně fajn člověk a jaká je s ním děsná prdel. A taky bych nezjistila, že mě může někdo pěkně zkazit, no, ale už se stalo. Nezjistila bych, že na světě může být někdo tak neuvěřitelně zmlsaný ale zároveň skromný a v pohodě. A hlavně jsem nečekala, že si na přelomu roku udělám tak fajn kamaráda, se kterým budu chtít trávit tolik času. Tak, tohle neměla bý přeslavná óda na Mowa (možná jen trochu, haha), spíš veřejný poděkování za důvěru. Jeden nikdy neví, jaký psychopat se na Píše objeví (haha). Takže DĺĺĺK, Mowe! Dík za ten čas, co mi věnuješ a za mnoho jiných věcí :-)!

Stejně jsme tu všichni krásně jedinečný, že jo? :-)