Hroznetajne | Julie ladí

Na jedné z posledních hodin filozofie jsme se učili o iracionalismu, kde mě zaujala jedna zajímavá myšlenka.

Šlo o názor, jež zastával filozof Arthur Schopenhauer, a sice že ŽIVOT = UTRPENÍ (nouze, osamění, nuda, zápas, vědomí smrti, nikdy nenalezneme štěstí). Byl to sice veliký pesimista, ale mně se líbilo, že také nabídl možnosti, jak se toho všeho ošklivého zbavit, našel pro lidi nějaké východisko. Tvrdil, že utrpení neunikneme poznáním (čím víc víme, tím hůře pro nás), východiskem není ani sebevražda (to mě trochu pobavilo, tvrdí, že se reinkarnujete a utrpení pokračuje).  A tak nabízí jako východiskoestetickou cestu - umění, hudba. Umělci prý umí nahlédnout do podstaty, proniknout k absolutnu, umělci jsou géniové. Vše to tady píši proto, že jsem si včera uvědomila, co mě skutečně naplňuje, ač si to poslední dobou nepřipouštím. Je to hudba.

Minulý týden jsem dokončila druhý stupeň hry na klavír. Po 11 letech jsem rozhodla skončit. Nemůžu říct, že by mě to nebavilo, spíše toho mám po těch hrůzných 11 letech dost. Stačilo. Poslední dobou mi hodně vadilo vystupovat na koncertě, ono to není sranda, stoupnout si na pódium a zahrát sólo, moje tréma se rozrostla do nezkrotitelné podoby obrovské slizké chobotnice, kterou nebylo možné zkrotit. A když po hodinách dřiny se Vám ten debilní koncert nepovede... Tak jsem se vyprdal na koncerty a hrála si ty Chopiny a Dvořáky jen tak doma, pod fousy (čemuž naprosto nerozuměla moje koncertuchtivá učitelka). Zakončila jsem to vlastním klavírním absolvenstským recitálem a i přesto, že jsem učitelku žádala o komornější koncert (pro rodinu a tak), nevyhověla mi a pozvala  tam dalších 20 hostů, vylepila plakáty po škole a nařídila mi, abych pozvala půlku pedagogického sboru, takže jsem si řekla STAČÍ. (ten koncert jsem nějak přežila i s tou chobotnicí, no)

Ale musím říct, že mi hra na klavír otevřela svět hudby, zbožňuji Chopina, Dvořáka, Smetanu, Haydna... moc moc moc moc věcí do života mě ta hudba naučila. Když si vzpomenu, kolikát jsem nad klavírem doma brečela, kolikrát jsem proklínala učitelku a ty její noty, nechtěla jsem cvičit, nechtěla jsem tam chodit. Stokrát jsem chtěla přestat... Nakonec jsem to vydržela. Musím sama sebe pochválit. Musím. A tak jsem si nechala alespoň tu hru na příčnou flétnu.

A včera jsme zrovna hráli v orchestru Orfeuse V podsvětí od Offenbacha. Moje úplně nejoblíbenější skladba. Mým tělem se rozproudilo zlaté světlo a moje duše byla naplněná radostí. Co to melu, co? Ale opravdu jsem cítila neskutečně štěstí, když celý orchestr za mými zády burácel slavný kankán. Neudržela jsem se a ťukala si zuřivě nohou, celé tělo tepalo v rytmu, v očích slzy dojetí. Nechala jsem se pohltit tou geniální hudbou. Vstřebala jsem do každého póru to opojení a nechala se dobrovolně strhnout sílou hudby. Celý svět mi přišel krásný. Občas mám takové stavy, jen tak, z ničeho nic, ale při hraní mě přepadají daleko nejčastěji.

Měl pravdu, ten Schopenhauer, hudba by pro mě, až budu mít slabou chvilku, mohla být východiskem ze všeho zlého a ponurého. Za to, že mi naši umožnili se na tyto dva krásné nástroje naučit, jim budu vděčná nadosmrti.

Koukám, že dneska jsem to vzala nějak moc vážně...do přístě to napravím, možná.

20. června 2015