Jak jsem se na sebe nasrala

Jestli jsem tenhle semestr nadávala na školu a na to, jak máme slabý přednášky a nic moc mě nebaví (vážně, mám pocit, že jsem se VNITŘNĚ skoro neobohatila a drcení se na test obohacování rozhodně není!), zastínila bych jeden předmět, který mi toho dal fakt hodně. Možná taky proto, že nekončil testem, a já se nestresovala myšlenkami "co všechno z toho, co říká, bude chtít u zkoušky panebože", ale užívala jsem si to, že se dovídám nový věci.

Byla to mediální výchova.

A na poslední přednášce – téma mileniálové. Slyším to slovo a mám osypky. Jednou jsem to řekla doma a mamka se ptala, co to vlastně znamená, že to slovo slyší ze všech stran, ale vlastně neví, kdo to je. S úsměvem na rtech jsem jí řekla: "Mileniálky máš doma rovnou dvě. A ani o tom nevíš."

Existuje několik definic mileniála, jednoduše to ale berte tak, že jste-li narození po roce 1982 (někdo udává 84), patříte do toho pytle taky. Gratuluju. Nebo ještě jinak – dospívali jste s internetem a není vám víc než nějakých 38 let. Gratuluji podruhé.

Že jsme rozmazlená generace, která si neumí na nic počkat, může cestovat a neváží si toho, že má vše na stříbrném podnose, to jsem slyšela už tolikrát, že se tomu prostě směju.

Jenomže po tomhle videu začínám mít deprese a to proto, že se v tom vidím. Kur*a, já se v tom vážně vidím. Video má 15 minut, ale STOJÍ ZA TO. Vážně, stojí za to. Dejte ho celý a napište mi, co to s vámi udělalo.

Tomuhle já říkám deprese zdarma. Nemáte zač.

Za nejsilnější moment celého videa beru to, že smyslem života je přeci láska. A ať už nám technologie zjednodušují život a dávají nám všechno "nahned", lásku v tom nenajdete. Přátelství v tom nenajdete. Opravdové přátelství v tom zkrátka není. Všechno tohle se děje v REALITĚ. Do těchhle myšlenek mi krásně zapadá článek v Respektu z tohoto týdne – Češi rekordně utrácejí na internetu. Klik o půlnoci v posteli a máte nákup pro celou rodinu. Jedete v tramvaji a nakoupíte si na 14 dní dopředu. Super. Bomba. Kde je kontakt s prodavačkou? Kde je to nasrání se ve frontě? Kde je to tahání tašek, kde je to "počkat si na něco", kde je ta interakce, to obtěžování se, to negativní? Netoužím po kyselých ksichtech v sámožce, ale bez nich si člověk neuvědomí, jak vypadá svět okolo.

Bez nich si člověk neuvědomí, že svět není jenom klikání a uspokojování potřeb. Protože to, že se setkám s nasraným a unaveným člověkem mi taky přeci NĚCO dá. Nebo ne?

Myslím, že největší význam bude mít, když si každý sedneme na zadek a sepíšeme si všechny naše hříchy. Bez cenzury, bez zlehčování, pěkně naférovku si to dáme před oči a řekneme si: "Hej hej hej, Julie, začínáš nežít, začínáš padat do sajrajtu Facebooku a sociálního emočně oploštělýho marastu." A pokud budeme chtít, můžeme to změnit. Protože já cítím, že vážně stojím o opravdový lidský vztahy. Stojím o střízlivý pohled na svět, nechci být omezená blbka. A v poslední době mám pocit, jako kdybych se stávala tím šablonovým mileniálem, tou omezenou blbkou.  Nic proti nikomu.

MOJE NEJVĚTŠÍ MILENIÁLOVSKÉ HŘÍCHY:

- Mám před sebou neustále telefon. Ani nevím proč. Nebo asi vím proč, ale sere mě to. Dívám se na něj, i když nemusím.

- Na zastávce držím v ruce telefon místo časáku nebo knížky.

- V tramvaji jedu se sluchátky, ačkoliv bych se mohla s někým bavit nebo si číst. Třeba noviny, to je jedno. Mám je kolikrát v tašce, ale ne, já si bouchnu izolátory do uší a čumím do blba.

- Málo kdy si pokecám s cizím člověk. A přitom to mám docela ráda. Všimla jsem si, že často takhle mluvím se staršími lidmi (třeba když si vedle mě sedne v autobuse paní 60+ a prohodí se mnou pár slov), ale to bych nesměla mít pořád sluchátka.

- Raději jsem zalezlá doma, než abych šla mezi lidi. Jít mezi lidi nebyl nikdy můj koníček, neříkám, že to mám ráda, ale taky by mi to neuškodilo.

- Chci všechno hned. Řekla bych, že si umím počkat, jsem trpělivá, ale jsou věci, který chci hned. Okamžitě. A přes to nejede vlak.

- Jsem zrychlená. Neumím se občas uklidnit, těkám očima z věci na věc, jsem rozjitřená a neumím se pořádně soustředit.

- Spím s telefonem... Ne doslova, ale nemám k tomu daleko. Haha.

- Neumím lelkovat. Čumět do stropu, sedět na lavičce a nic nedělat, koukat z okýnka bez hudby nebo ležet na gauči a trošku se nudit. Neumím vypnout mozek. Neustále se zaměstnávám obrazovou informací a jsem z toho na nervy.

- Upřednostňuji film nebo seriál před knihou. Dřív to tak nebylo. Teď čtu jenom knihy do školy a na beletrii nezbývá energie.

- Jsem sebestředná. A někdy ješitná. A egoistická a někdy neberu kritiku.

- Jsem uzavřená a příliš se nesvěřuji lidem.

A teď na mou obranu:

- Lajky a počty sledujících mi jsou srdečně u prdele.

- Docela si dokážu poradit se smutnými náladami (ne vždy to tak bylo) a vím, kdo mi s nimi dokáže pomoci.

- Vždycky upřednostním kontakt s člověkem před sociální sítí.

- Nenávidím Instagram. Upřímně a hluboce.

- Mám ráda dopisy víc než chat na facebooku. Taky mám raději papírové deníky. A papírové věci obecně více, než ty elektronické.

- Uvědomuji si, co s dětmi dělají telefony a počítačový hry a rozhodně jsem proti. Nedávejte jim to do ruky. Dopřejte jim lidské dětství, vážně. Omezte tablety na minimum. Zamažte je bahnem a až potom jim na chvíli půjčete mobil, ale nedovolte, aby na nich trávili svůj veškerý volný čas.

- Poznám rozdíl mezi ŽITÍM a PŘEŽÍVÁNÍM. A vím, že chci to první.

- Raději budu mít minimum skutečných přátel, než 300 umělých vztahů.

- Umím se na něco těšit. Dlouho a infantilně.

- Vím, že jsou věci, který si žádají čas.

Závěrem – to video je hodně orientované na Američany, to je třeba brát v potaz. Ale nejsme od toho nijak daleko. Čechy zachraňuje fakt, že když se cítí na hovno, řeknou to. Rádi si stěžujeme a remcáme, nikdy nebudeme ti "všejevpohoděkámo" Američani. Umíme brečet druhému na rameni a tím dáváme najevo, že jsou dny, kdy nám není dobře. A to je v pořádku.

Je v pořádku být unavený, smutný, v depresi, nemocný. Je v pořádku to řešit. Takže co teď. Teď asi odložím telefon a půjdu se učit. Protože zkouškový.

Doprdele.

PÍŠÁCI, NA ZÁVĚR BYCH RÁDA NAPSALA – CHCI VÁS MOC VIDĚT. POJĎME DOKÁZAT, ŽE NEJSME ZAPRDLÍ MILENIÁLOVÉ. CHCETE SRAZ?  TŘEBA KONCEM LÉTA, NA PODZIM? MÁM NĚCO DÁVAT DOHROMADY? NEBO BUDEME ŠIKANOVAT OSTŘÍLENOU ORGANIZÁTORKU LVICI?  MOC BYCH STÁLA O TO VÁS ZASE VŠECHNY MÍT POHROMADĚ, TAK NAPIŠTĚ, JESTLI BYSTE PŘIŠLI. JSEM V ORGANIZACI HROZNĚ ŠPATNÁ, ALE ZALOŽILA BYCH OTEVŘENÝ DOKUMENT NA NÁVRHY, TŘEBA. NA ZAČÁTEK NAVRHNĚME MÍSTO – HLASUJI PRO JIHLAVU – JE TAK NĚJAK NA PŮL CESTY PRO NÁS PRO VŠECHNY, A NAVÍC VÁS CHCE VIDĚT JEDEN NÁŠ FEŠÁK, KTERÝ TO MÁ DO PRAHY DALEKO, A JÁ BYCH MU VÁS CHTĚLA DOPŘÁT. TAK DEJTE VĚDĚT :-)!