Sebeláska a další žumpakecy
Sebeláska. Nejprve musíte milovat sami sebe, abyste mohli milovat jiné. Haha. Tohle může být pravda, klidně s tím můžete souznít, neberu vám to. Ať se na mě nikdo ale nezlobí, tohle jsou příšerný řeči a nikoho, nikoho to nenaučíte uměle. Nenaučíte nikoho, aby se měl rád jenom proto, že by se měl mít rád. Lidi se budou nenávidět, vždycky. Za chyby, za špeky, za velký zadky, za hroznou pleť, za to, jak jsou nevtipný, za to, že kouří, za to, jak jsou po ránu nerudný, to je jedno. Tisíckrát na sebe budou vytahovat všechno, co na sobě nemají rádi a vy jim můžete tisíckrát říkat, ať se milujou takový, jaký jsou. Když to necítí, nikdy se mít rádi nebudou. Tečka.
Jako třeba já. Bože, jak já se nenáviděla. Upřímně, hluboce. Nevyšla bych v šortkách, mini, nevyšla bych v sukni v kombinaci s tílkem. Bože, vždyť to můžu jít rovnou nahatá! Nevyšla bych ve rtěnce. Nevyšla bych v průsvitnějším tričku nebo čemkoliv trošku odhalujícím.
Mám pocit, že se pouštím na neuvěřitelně tenký led. Že ať už o sebelásce napíšu cokoliv, vyjde mi z toho kýč jak stehno, plebs, kecy, co zopakovaly snad už všechny beauty bloggerky a guru pseudopsycholožky. Jenomže když zjistíte, že se na dovolené schováváte pod slunečník ne proto, že se nechcete spálit, ale proto, že jste oškliví, začne vám to neuvěřitelně omezovat život. Ve Španělsku se moje atletická sestra náramně bavila u bazénu. Já bych do té vody nevlezla, ani kdyby mi zaplatili. Četla jsem si knížku ve stínu, že jo. A chtěla jsem do bazénu? No do prdele chtěla! Taneční pro mě byly muka, léto utrpení, do šatů, tílka, šortek nebo krátké sukně by mě nikdy nikdo nedostal a fotky z letního tábora, kde mi leze břicho zpod trička, jak kdybych byla pivař, co jede první ligu, mám chuť nahlásit facebooku jako pornografický a urážlivý materiál ještě teď. Pak jsem si začala kupovat pánské oblečení. Ne proto, že by mi dámské nebylo, ale dámské toho moc odhalovalo a pánské je navíc neuvěřitelně pohodlný. Je pěkný, ale na pánech, že jo.
Šortky, které mě škrtily, mi jsou najednou divně volný. Plandají na mně trička, volný boyfriend kalhoty na mně visí jak na bezdomovci, v podprsenkách mám místo na další dvoje prsa, všechno na mně plandá, vlastně je to děsně na nic, protože celý můj šatník, ten pracně budovaný šatník plný klučičího pohodlnýho oblečení, mi není.
Tohle nemělo být vychloubání se, že "Julie zhubla, pojďme ji všichni oslavovat!", to absolutně ne! Jenom jsem zjistila, že změna mi poskytla zajímavý poznání. Že jsem konečně člověk, co se líbí sám sobě. V úterý jsem jela do Prahy na zkoušku, oblékla jsem si tílko s úzkými ramínky (čti – půjčila jí ho sestra, bo Julie nic takového v šatníku nemá) a sukni. Tohle jsem na sobě v životě neměla. V životě bych si tyhle dvě věci dohromady na sebe nevzala!
To, jak se vidíme, je důležitý. Nemusíte se vyloženě milovat, já osobně toho nejspíš nebudu nikdy schopná, jenom se asi člověk musí nějak akceptovat. Musí k sobě pojmout takový postoj, aby se nestyděl jít ven. A asi se nesmíme tolik řešit a brát tak moc vážně. Ono je totiž úplně, ale ÚPLNĚ jedno, jestli vám někde něco leze. Fakt, na tom vůbec nesejde, to je na tom to nejvtipnější.
Ale klidně se mnou, všichni, nesouhlaste. Hlavní myšlenka textu je – když jste nespokojený, změňte to. Práci, tuk, vlasy, vztahy, deprese, řešte to. Nebo se s tím smiřte, ale nebuďte v něčem, co vám není pohodlný. A to platí o hadrech, ale i o lidech, kterými se obklopujete.
Takže tak :-)!
