Řekla jsem si: Julie, asi je načase být trochu víc osobní, už ti to tu začíná trošku zmírat...
Jenomže... Já už to nějak neumím. Ty tam jsou ty melancholický nálady, při kterých jsem v záchvatu vydatlovala svoje rozpoložení a cítila se uvolněná. Už dávno tohle všechno sypu do papírových deníků, které obtěžkávám světelnou rychlostí svým škrabopisem. Zrovna včera jsem do krabice popsaných notesů uložila červený deník, který měl téměř 200 stránek. Stačily mi 3 měsíce na to, abych ho od první do poslední linky zasypala svými vzdechy. Tady nejde vůbec o to, že nemám o čem psát, tady jde o to, že mi to nejde. A při tom se toho tolik děje! Mezitím, co budu refreshovat stránku, kde se mi dnes mají ukázat výsledky z přijímaček, si sem s dovolením odložím pár momentek... a pár písmenek k tomu, protože fotka toho řekne hodně, ale pořád ne dost.
Moje maminka odchází po 30 letech z jedné instituce do druhé. Je to těžký loučení, hlavně pro ni. Pro mě je těžké se vžít do její situace, mám pocit, že jí nedopřávám dostatečně dost pochopení, podpory a pomoci, ale zároveň vím, že není v mých silách to jakkoliv zlehčit. Prostě se to děje. A já jsem za změnu ráda, trápila se tam už dost. Utíká z potápějící se lodi, stejně jako 8 jiných zaměstnanců. Tohle všechno mi dává jedno veliký ponaučení – není dobrý zůstávat v infikovaném prostředí prolezlém nelidskými příšerami. A pokud v něčem takovém pracujete, tak je mi to moc líto. Vedení dělá hodně. A stojí to na lidech. Tak to prostě je.
A já si dala letos mojí první mangovou v Crème de la crème. Za splněnou zkoušku, takže jsem k tomu měla vážně pádný důvody. Byla nekřesťansky drahá a nekřesťansky dobrá. Tohle vyvážení je u poctivé zmrzliny důležité. A vůbec, mango je božský ovoce. Mamka ho nesnáší, protože prý chutná jako smrk, ale já ho miluju. Protože chutná jako smrk.
A konečně máme hotovou terasu. Nedávno jsem procházela staré fotky na disku a strašně jsem se bavila, v jakém staveništi jsme ještě loni vegetovali. Táta tam leží na starém gauči, který jsme vystrčili ven, a kolem něj jsou poházené lopaty, štěrk, prach. A možná proto, že to máme konečně pěkný, tak furt grilujeme. Ugrilujeme cokoliv. Za chvíli se možná začneme grilovat navzájem... (tužka nakonec na gril nešla)
Poprvé v životě jsem dělala babysitting. Jela jsem do vedlejší vesnice hlídat dva malý roštáky jedné naší známé. Rošťáci mají doma svůj soukromý rybník, což se jen tak nevidí. Kdybych nezahlídla toho ohromýho jesetera, kterýho chovají na dně, možná bych se bývala byla i koupala...
Mohla jsem být slavná. Zavolali mi totiž z jedné agentury na komparzy, jestli nemám den volna, že dostanu peníze na ruku, pár minut slávy ve filmu, celý den u štábu. A já volno měla, a tak jsem strávila půl dne v cateringovém stanu. A protože mě nevyužili, pozvali si mě i druhý den, zase jsem dostala peníze na ruku za sezení v cateringovém stanu a jela domů. Konec příběhu, jak jsem dostala zaplaceno za nic a jak mi o vlásek unikla sláva vesmírná. Už jsem si představovala, jak vás všechny ženu do kina na nějaký příšerný film, kde se ve stínu mihne zády ke kameře Hrozně Tajná. A ono houno. Tak si tak říkám, že mě ta velká role ještě čeká.
Ada se rozloučila se svobodou v kamionu, my jsme ji nechali běhat po městě a shánět podpisy od mladíků na tričko a ona nám málem zdrhla za hranice. Dneska je svatba, tak mi držte palce, ať se nevožeru a neudělám státní ostudu. A ať nezválím nevěstě šaty, ale věřím, že po nevěstě se bude válet někdo jiný. Já se svalím pod stůl.
Horka už jsou tak neúnosná, že i Eda skáče do kýble a snaží se najít nejchladnější místo v domě. V tom kýblu byly maximálně jeho bobky, tak nevím, co plaší. Asi už chudák neví, kam by si ten kožich složil...
Na přijímačky na druhý obor jsem se neučila, vlastně to bylo asi poprvé v životě, co jsem šla psát něco tak MOC BRUTÁLNĚ nepřipravená. A ani jsem z toho neměla špatný pocit, protože už studuju, tak to tolik nehrotím. A když se mě neustále někdo ptal, jak to dopadlo nebo jak chci, aby to dopadlo, říkala jsem, že už ani nevím. Najednou jsou jiný věci, který intenzivně prožívám. A škola to není...
Silně totiž prožívám jízdy vlakem. Ne, nejde o vlak, jde o cílovou stanici, samozřejmě. Jde o toho, za KÝM jedu, jde o to, CO jedu prožívat. Ať napíšu cokoliv, nikdy to nevystihne, jak skvěle jsem se měla. A navíc mě se článkem vždycky někdo předběhne a já jsem nejprve hrozně potěšená, že o mně MoW tak krásně píše, ale pak taky trošku navztekaná, protože já o nás tak krásně psát nedovedu. Prožila jsem úžasných pět dní u někoho, kdo se o mě strašně hezky staral, kdo mi připravoval překvapení, kdo na mě byl hrozně milý a tím samozřejmě myslím úplně celou rodinu, která mi poskytla azyl a furt mě ujišťovala, že neotravuju (tohle totiž vyžaduju slyšet s třicetiminutovým intervalem). Hrozně bych tyhle hezký věci chtěla oplácet, jediný co můžu udělat je, že dovezu něco drobnýho, za což neustále schytávám vyhubováno. A najednou zjišťuju, že je vlastně dost jedno, jestli jdeme na procházku, do ZOO, jestli prachobyčejně obědváme, sedíme u počítače, šťouráme se v nosech, sedíme před barákem, koukáme na televizi, tlačíme (fakt božskou) picu, prostě jsme spolu. Jako kdyby to bylo to nejsilnější ze všeho. Třeba jednou zapomeneme, co všechno jsme spolu dělali, všechny ty drobný věci, ale jestli si budeme pamatovat, že jsme u toho byli spolu, bude to asi stačit...
P.S. – Na ten druhej obor mě vzali... Doprdele práce.