Listuji diářem, deníkem a vzpomínám. Jen tak. Je mi vedro, z podkolení jamky mi stéká pomalu kapka potu a lechtá mě na lýtku. Jsem přejedená plněné papriky v rajčatové omáčce a bublaniny. Venku voní bazén, střecha tiše praská, jak se do ní opírá slunce, a já si říkám, že tohle léto je dost dobrý. Není to pecka, která by mě vystřelila z trenek. Nezažívám sice sjíždění divoký řeky na hřbetu hladového krokodýla, lovení velryb v noci v zakázaný zátoce, chytání motýlů do síťky nebo vyjížďku na slonovi mezi krvelačnou smečku lvů. Oproti jiným mám možná absolutně nezáživný léto. Jenomže já to tak nevidím, právě naopak. Tohle léto se totiž děje ve mně...
Dělaly jsme s mamkou sushi a povedlo se nám. Miluju, jak se v puse smíchá to matlavý avokádo s jemně nakyslou rýží. Jak voní syrový losos namočený do sojové omáčky. Miluju, jak to společně lepíme, vztekáme se, na prsty se mi lepí neuvěřitelné lepivá rýže (v tomto odstavci je to nějaké lepivé) a já jsem naštvaná a neustále si myju ruce. A pak si spolu sedneme k jednomu velikému talíři plného nepříliš vzhledně nakrájených kousků, já si vždycky vezmu hůlky, aby to jakože vypadalo, a celý to společně zbouchneme a vždycky, ale úplně vždycky nám zbude, protože máme velký očí. Ale neuvěřitelně moc si pochutnáme a libujeme si, že si můžeme dát, kolik chceme.
Moje sestra si vybrala šaty na maturitní ples. Nevím proč, ale podobné věci mi neuvěřitelně moc připomínají, jak stárnu. V úplně stejném salonu jsem si tehdy vybrala šaty na ples i já, ale už jsem je tam nenašla. Buď už odešly do šatního nebíčka, nebo je měl třeba někdo půjčené (pochybuji). Asi bych si už vybrala jiný. I zpětně, když si prohlížím fotky, tehdy byly šaty šílených barev a asi tak 2 střihů. A to jsou to teprve 4 roky zpátky. Dneska? Sestra si vybrala róbu, o které se mi tehdy mohlo jenom zdát. Miluju, jak vždycky vyšla z kabinky, kde ji půl hodiny oblékala slečna prodavačka, a my s mamkou udělaly jenom "áááách". Mojí sestře sluší všechno. Jak krásné je mít modelkovské míry a svým tělem uctívat jakékoliv šaty, co na vás navlečou. A rozhodně u toho moje sestra nedělala nechutný gesta, jako tehdy já. Tohle je fotka pro MoWa, aby si uvědomil, že přisprostlá a zhrublá jsem byl už tehdy, a že s věkem se to bude nejspíš jenom zhoršovat. Tak bacha...
Mamka mi den před vrácením šatů chtěla udělat ještě pár "hezkých" fotek a takhle to dopadlo... Z období střední školy mám na všech svých fotkách zvednuté prostředníčky. Nekecám.
Poprvé v životě jsem si dala Rammsteiny livě. A byl to nářez. Poslouchám je vlastně celý život, dávkoval mi je táta už když jsem chodila do školky, každou sobotu to pustil na plný kule do beden, až mi v patře vibrovaly hrnečky v domečku pro panenky. Znám spoustu lidí, co metal e-e, ale Rammsteiny si prostě dají. Miluju ten jejich náckovsko-postapo-sexuálno-ulepeno-nechutno opar, co kolem sebe šíří. A hlavně miluju jejich nový song PUPPE. Miluju, jak v čase 2:23 začnou bicí, mládnu o deset let. Mám chuť skákat ze skály do moře a řvát u toho "DOPĺĺĺĺ*IIIIIII!!!", nechat se zavřít do blázince a mlátit hlavou o stěnu. Prostě šílený. Mohla bych tu psát o tom, jak jsem polovinu koncertu byla neuvěřitelně, ale neuvěřitelně načuřená, že nic nevidím, ale jaký by to mělo význam. Domů jsem přišla příjemně nahluchlá a se soumrakem si show užila. A užila jsem si ji taky díky ohozu, který mi zajistil MoW, jemuž tímto ještě jednou děkuji za to, že jsem nemusela jít v ACDC nebo Pink Floyd tričku, což by byl průser enormní. A ano, to, co vidíte ve videu, je zapálené dítě v kočárku. Prostě Rammstein.
A taky si tohle léto víc než kdy jindy uvědomuji, jak moc je krásný slyšet "miluju". Jak moc miluju se na někoho těšit, odpočítávat noci a dny a být víc a víc nervózní. Miluju nechat si do žíly vpravit dávku lidskýho tepla. Jak hezký je obyčejný obejmutí, pohlazení, blízkost. Jak se z obyčejného stává vzácné, drahé, vlastně nejdražší. Je strašný, jak jediná minuta letí rychlostí vteřiny, hodina má minutovou délku a po probuzení je najednou zase noc. Jako kdybych pokaždé vstoupila portálem do světa, kde všechno letí kvapem a nedopřeje mi zastavit ani jediný okamžik. Přesto si je všechny do detailu pamatuju. Všechny. Náš výlet, kino, procházku, každý hrnek čaje, každý společný oběd, každý stisk, každé ranní probuzení, každého zastřeleného v Max Paynovi (jo, teď trošku kecám) a každý projev náklonnosti. Děkuji za to.
A miluju svou novou podprsenku. A ne, neukážu.
M I L U J U T O H L E L É T O prostě a jednoduše...