Vzduchoprázdno

Zvláštní vzduchoprázdno zažívám vždycky, když sedám do vlaku směr Praha. Nemůžu se tomu ubránit, je to, jako kdyby část mě zmizela, zůstala v jiném městě, v jiné posteli, jako kdyby vás někdo vykradl, a vy jste najednou neměli absolutně nic. Vydlabaný hrudník, prázdnou hlavu, oči zalitý slzami. Temno v hlavě, divně po těle. Lepkavě, smutně, zimomřivě.

Začíná mi škola. Zítra. Prázdniny byly neuvěřitelně dlouhý. Neuvěřitelně jsem si je užila, jeden by řekl, že jsem si dostatečně odpočinula, že jsem dostatečně nabrala energii na nadcházející semestr. Ale takhle to nefunguje a všichni to moc dobře víme. Ve skutečnosti se nám z toho růžovýho obláčku volnosti a bezstarostnosti nechce slézt a neuvěřitelně bolí huba, jak na ní spadnete, když přijde ta realita. Z dovolený do práce. Z prázdnin do školy. Bože, jak já jsem se měla krásně. Jak jsem si mohla sama rozhodnout, co ten daný měsíc budu dělat, kam pojedu, co zažiju. Nechci si stěžovat, že musím do školy. Prostě tam musím, jenom jsem asi unavená, protože je to v mém životě už po sedmnácté (nodoprdele), co se takhle z prázdnin vracím do školního procesu. A jsem unavená. Ale zatínám zuby, nehty, teď to musím dotáhnout do konce. Jenomže moje škola, ta není jako počáteční síto a pak pohoda. U nás je to na palici pořád stejně, náročnost neklesá, naopak mám pocit, že předmětů přibývá. Asi zkouší, co jsme ochotní vydržet. Jsou dny, kdy jsem vděčná, že studuji na skvělý škole úžasný předměty s chytrými vyučujícími, co mi mají co předat. Ale potom jsou dny, kdy se mi prostě KURVA nechce. A takový den nastane zítra. Každý den prvním autobusem v šest, pak pozdními odpoledními zpět a několikrát v týdnu i tím úplně posledním, ve čtvrt na deset. Ale jak říká mamka, dala ses na to, tak už to koukej dotáhnout. Měla jsi dlouhé prázdniny, tohle musíš přetrpět. Takže jo, jdu to přetrpět. Zase. Už po osmé.

Za čtrnáct dní si pojedu pro tu ztracenou část mě a teprve sedím ve vlaku domů, už se nemůžu dočkat, až pojedu zase zpět. Jsem příšerná. Ale už dávno jsem si vybrala život na kolejích a na silnici, vždyť jsem na to zvyklá. To jo, to jsem. Jenom mě někdy trošku mrzí, proč nebydlím blíž těm hezkým věcem, proč se za nimi musím neustále trmácet, proč musím ty vzdálenosti znovu a znovu překonávat. Kdybych byla věřící, řekla bych, že mě Bůh prostě zkouší. Ale nejsem věřící, takže můžu akorát říct, že je to celý pěkně na pikačů a s povzdechem si zarezervovat jízdenku.