Setkali jsme se asi před rokem. Hned na poprvé to byla láska na první pohled, prostě kýč jak stehno. Co si budeme povídat, myslím na něj ve dne v noci. Každou noc se těším, až se zase setkáme a každý den bez něj postrádá smysl.
Jistě jste uhodli, že je řeč o bún bò nam bô. Vietnamský nudlový salát. Stala jsem se na něm psychicky i fyzicky závislá od doby, kdy jsem ho nestydatě vyměnila za Pho bo. Už jsem měla plný zuby toho, jak jsem po Pho (vietnamská vydatná polévka) měla žaludek plný tekutiny a neuvěřitelnou žízeň (protože vývar bývá slanější), což způsobilo pití další tekutiny, takže jsem byla středně velký bazén na nožičkách. Objednala jsem si jednou místo toho bún bò nam bô a můj osud byl zpečetěn.
Ono upřímně pro Čecha je to neuvěřitelně DIVNÝ jídlo. Nudle, pod kterými je louže z podivné sladkokyselé omáčky. A na vrchu se vrší vrchovina, ideálně z bylinek, masa, sezamu, salátu, okurky, mrkvičky, opražených buráků a mungo klíčků. Jak by řekl Martin – je v tom tolik vitamínů, že by mě to zabilo. Jenomže on chlapec neví, jak neuvěřitelně nakopávací jídlo to je! Vysvětlím, v čem spočívá má nehynoucí láska k tomuto žradélku.
Chutě. Prostě ať si vložíte jakékoliv sousto do úst, pokaždé je to něco jiného. Někdy máta, někdy koriandr, někdy chroupne oříšek a jindy pikantní opečený maso. Baví mě to jíst. Nejprve hůlkami, a pak tu polívčičku na dně vyberu lžící. Je vtipné, jak se pak ke konci všechny chutě slijí do omáčky. Poslední sousta jsou vlastně koncentrovaná chuť vše, co jste měli nahoře. Je tam kyselost z omáčky, máslovitá jemnost z buráků a bylinková vůně. Jako v jakém jídle jíte a jíte a jídlo se stává lepším a lepším? Ha? Aha?!
Hůlky. Strašně ráda jimi jím. Neumím to, ale to mě zpomaluje a nutí mě to si jídlo vychutnat. A navíc je absolutně legální si k tomu vzít normální příbor, třeba lžíci, protože vodu dole hůlkami nesníte. Nemusíte se cítit jako trapák, co si ve vietnamské restauraci bere příbor, protože tohle se se lžící jíst SMÍ.
Struktura. Miluju, když není jídlo jenom o jedné struktuře. Když to není jenom mazlavý, jenom tekutý, jenom měkký. Tohle je jídlo, kde občas něco chřoupne, něco křupne, nudle jsou hebký, omáčka tekutá, prostě tam máte absolutně všechno. Mungo klíčky příjemně praskají, buráky to ozvláštní a maso by mělo být pěkně doměkka. Jako asi to moc prožívám, ale když si to tak uvědomím, tohle je prostě všechno, po čem jsem kdy toužila.
Já osobně si to vždycky všechno pořádně zmachlám dohromady. Udělám si obrovskou misku štěstí a radosti, chci, aby všechno obalila omáčka ze spodu, ale se bylinky rovnoměrně dostaly do všech částí talíře, abych tam občas narazila na maso, občas na salát, občas na mrkev. Aby všude bylo všechno! Je to jako s vesmírem prostě.
Mohla bych o tomhle jídle básnit roky v kuse a pořád budu přicházet na důvody, proč je tohle jídlo skvělý. Je zdravý, rychlý, není drahý a neusnete po něm, protože na něj nepotřebujete příliš mnoho své energie na trávení. Za mě láska na celý život.
Zatím nejlepší jsem měla ve Štěpánské vedle Karlova náměstí, ale plánuji se jednou vydat do Sapy (ideálně přímo do Vietnamu, že jo, haha) a nechat se položit na lopatky.
Takže – který jídlo je pro vás taky takhle poetický? Nebo si naopak myslíte, že mi dočista hráblo a jsem úplně magor, že věnuju tolik pozornosti misce s jídlem?
