Až do prvního prosince se můžete nechat šokovat v Salmovském paláci výstavou Možnosti dialogu.
Mě tam odvedla moje vyučující na výtvarku, aby nám demonstrovala, jak potřebný je přibližovat dětem moderní umění a jak skvěle se z něj pedagogicky dají vytřískat úžasný témata. Ale ne, nechci nudit, naopak, chci si sem schovat věci, které mě zaujaly. Celá výstava byla docela šok. Neuvěřitelně zajímavě promyšlená koncepce prostoru a uměleckého díla. Divák mohl sledovat dialog mezi objektem a prostorem. A co je víc – divák mohl sledovat dialog mezi jednotlivými uměleckými díly v místnosti a to mě neuvěřitelně bavilo. Zase jsem si pro sebe nafotila pár kontroverzních kousků a pár těch, co mě chytly za srdéčko. Ale věřte mi – jestli můžete na výstavu osobně, běžte osobně! Milovníci moderního umění nebudou litovat a odpůrci moderního umění to můžou brát jako skvělý džouk.
Kintera - kdo nebyl v Rudolfinu na legendární výstavě Krištofa Kintery, jako kdyby prošvihl založení republiky. Tady můžete vidět jeho ikonického Démona růstu, jak se plazí v prostoru Salmovského paláce. Nádherný dialog mezi prostorem a dílem. Možná tam najdete nějaký svůj míč z dětství, kdo ví...
Impozantní Celesta od holandské umělkyně M. Berkhemer. Umělkyně, která používá natrhané dámské punčochy a do svého portfolia dává i hambaté performenc, kde mužům zavěšeným podobně jako toto dílo vyvádí neuvěřitelné orgasmy. Prostě chce, abyste se cítili provinile, když se na to díváte. Dost se jí to daří...
Ve vedlejší místnosti zaujme série velkoformátových fotografií americké autorky Nan Goldin, která fotí prostředí trans, kabaretů, gay barů... Mě oslovila tato fotografie - Gotscho líbá Gillese.
A u tohohle díla si začnete říkat, že tahle výstava půjde asi podivným směrem. Toto dílo, poměrně dost legendární, jsou vlastně pyje nalepené na kabátu, jen tak si to visí na zdi a křičí to na vás svou rudou barvou. Yayoi Kusama - Posedlost sexem.
Tohle dílko jsem na výstavě viděla neuvěřitelně ráda. Protože jsem měla už tu čest se s ním setkat v Londýně v Tate modern a byl pro mě dost zážitek vidět ho v Česku. Je to fotka uměleckého performance, kde si nahá Carolee Schneeman v roce 1975 vylezla na stůl, chvíli se tam kroutila, pak si z rozkroku začala vytahovat dlouhý srolovaný papírek, ze kterého předčítala nahlas. Součástí fotek je i onen srolovaný papírek, který jsem nevyfotila, jděte se na něj podívat vy sami, čuniny! :-) Dílo - Interior Scroll
Na protější straně od Carolee visí impozantní ohromné krvavé dílo od Hermanna Nitscha, na které se dívá plastika bez tváře. Neuvěřitelné napětí.
Ve vedlejší temné místnosti se dadaistická loutka s jednou nohou, jedním prsem a jednou paží, která vypadá zpředu jako prdel a zezadu jako pindík, dívá na projekci nahé ženy zpívající v kleci. Tohle prostě chcete vidět. Název výstavy (možnosti dialogu) v tomto momentě je naplněn snad na tisíc procent.
Kateřina Šedá - 1x denně před jídlem. Tady vidíte Adu, jak si čte jeden snad ze 300 dotazníků, které autorka díla dávala své nemocné babičce. Jsou plné banálních otázek typu (Co vidím z okna, Co bylo k večeři) až po (Tvá první vzpomínka v dětství, Nejkrásnější jméno pro kočku,...). Najednou zjistíte, že jste se začetli do duše jedné staré paní a že ji zbožňujete za to, jak je cynická, jak dopovídá jedním slovem, protože ji dotazník nejspíš neuvěřitelně sere. Najednou jsem měla strašnou chuť podobný dotazník poslat své babičce a zjistit, co si myslí o světě.
A zase troška nahotinky. Tohle bylo promítané video na zeď, kde nahá slečna poslouchá tuc tuc muziku. Dílo s úžasným názvem Puberta od Anne Katrine Dolven mě osobně pobavilo, protože najednou jsem si přišla docela pochopená.
Jako milovnice lidských oušek jsem u téhle veliké detailní fotografie ucha dostala záchvat vzrušení. Ucho od Isy Genzken. Minimalizmus, který má rozhodně svou atmosféru.
Tohle na mě docela křičelo. Nevím, jak to působí na vás, ale mě to docela chytlo. Monica Bonvicini - Untitled (Free to die, free in death).
Absolutně mě šokovalo, že František Skála se věnuje kolážím z pornografických časopisů. A dokonce toho má poměrně velkou sérii. Líbilo se mi, že z análních otvorů udělal něco tak jemného, jako je tahle kompozice. Všechny obrázky měly tak malinkaté rozměry, že vás to vlastně přinutilo přijít blíže a zjistit onu šokující skutečnost - že to jsou vystříhané vagíny. A všem jim dal nádherné názvy, jako třeba Závojnatka, Východ slunce, Totem, Relikviář,...
České dílo od Jana Nálevky - Kde je mnoho světla, je silný stín. Asi jsem ještě neviděla neonové trubice jako matriál ke tvoření. Působivé i v tom, co sděluje. Oceňuji češtinu :-).
Ron Mueck a jeho nahý muž ve vitrínce. Upřímně - tahle socha je TAK moc realistická a TAK moc dokonalá (má chlupy, vrásky, záhyby,...) až čekáte, kdy se muž zvedne a podívá se na vás. Naskočila mi husí kůže a zároveň jsem se cítila strašně provinile, je to, jak kdybyste si detailně prohlíželi nahého muže, který navíc sedí v takové ponižující poloze. Kdybyste měli z celé výstavy vidět jenom tuhle bizarnost, tak to bude stát za to.
U tohoto miniaturního sousoší (postavy mají velikosti trpaslíků) budete jenom čekat, který z těch malých hajzlíků vám plivne do obličeje jako první. Všichni to jsou stejný muž replikovaný do různých výrazů, fakt zážitek před tím stát a zkoumat, co si asi myslí. Dílo od Jakea a Dinosa Chapmanových s názvem Hrůzy války zaujme.
A tenhle Krištof Kintera ležící za rohem - spoiler - strašně se toho leknete. Dílo s názvem Nemůžu spát odkazuje na uprchlickou krizi, na pohodlí, na bezdomovectví a možná na víc než si myslím. Šokovaně jsem nad tou postavou ve spacáku stále a čekala, kdy se otočí a začne po mně křičet. A proto Kinteru miluju - nebojí se diváka vylekat a zároveň se mu vysmívat. Ale takovým šibalským, mazaným způsobem. Sranda.
A na závěr malé chapadélko Démona růstu - tohle mě pobavilo. Kdy se vám stane, že se dílo plazí z galerie ven :D. Komunikace mezi prostorem, dílem, budovou, v dialogu je tu najednou úplně všechno.
Zajímalo by mě, jestli vás něco z toho třeba jenom trošku zaujalo. Nebo naopak, řekli jste si, že u toho nemusíte být?