Není zaměstnání jako zaměstnání

Jako malá jsem chtěla být učitelka. Buzerovat ostatní, poučovat a děla chytrou, sázet pětky červenou propiskou a dávat poznámky. Byla jsem taková malá ambiciózní mrcha. Nevím, jak moc jsem se změnila, upřímně doufám, že trochu jo. Ostatní už tolik nešikanuju, snažím se být milá a v poznámkách už nevidím smysl. Takže asi lepší...

A protože se mi můj životní sen vlastně pomalu plní, zjišťuji, že to, že studuji na učitelku, mi vlastně zavírá dveře do jiných povolání, která jsem si vždycky toužila vyzkoušet.

Prodavačka. Kdo si jako malý nehrál na obchod, jako kdyby nikdy nebyl malý. Milovala jsem rovnat zboží, dávat lidem zpátky peníze, oceňovat věci. Byla to pro mě hra a se ségrou jsme si postavily nepřeberné množství trafik a samoobsluh všeho druhu. V krámě s přestávkami brigádničím už třetím rokem a víte, co je vtipné? Mě to děsně baví, protože to vnitřně beru stále jako hru na obchod. Chodí skuteční zákazníci, platí skutečnými penězi a kartami, ale mě baví hrát si na tu prodavačku, co otevírá a zavírá kasu, bouchá cenovky na ponožky a ptá se lidí: "Máte přání, můžu poradit?"  Beru samu sebe jako v roli, kterou si vymyslelo moje dětské já.

Trenérka plavání. Jedno z dalších dětských přání odrážejících se z povolání, která mě obklopovala. Asi 9 let jsem závodně plavala a trenérku, co buzeruje malý usmrkance topící se v silně nachlořené vodě, jsem zkrátka zbožňovala. Vždycky jsem chtěla říct: "Tak, vezměte si destičky a teď 14 bazénu motýlový nohy, vy smradi!" Mé sestře se tento sen vyplnil, udělala si instruktorský kurz, našla si plaveckou školu, která jí zaměstnala a bude vést kurzy malých dětí a dospělých. Je dobrá.

Pošťačka. Tohle přání se mě drží stále a reálně jsem uvažovala, že po vysoké bych jako troll nešla učit do školy, ale vzala si brašnu a začala roznášet dopisy a balíčky. Extrémně mě láká to zvonění na domy a potkávání různých divných existencí. Chtěla bych ťukat na dveře a čekat, kdo mi otevře, pak někomu dát třeba časopis a pozorovat, jakou má radost.

Jsem naivní a extrémně si to idealizuju, já vím, ale neberte mi to, jo? Pro mě je pošťák takový symbol moci. Prostě má v držení věci, co ostatní chtějí. Brala bych klidně i pošťačku za přepážkou, tam můžete dokonce bouchat razítkem! Každýmu kreténovi, co by si nekoupil stírací los, bych ho bouchla na čelo.

Průvodkyně po Praze. Tohle mě vážně láká, protože jak jsem psala výše – ráda lidem vnucuju svoje moudra a v případě průvodkyně si za ty moudra lidi dokonce platí! To je ideální práce pro mě! Baví mě takový ty absolutně bezvýznamný zajímavosti o různých neznámých místech, odrazuje mě, že člověk musí dost dobře ovládat historii a sám projít průvodcovskou zkouškou. Ale když se budu v životě nudit, podobný papír si udělám a třeba budu provádět vystrašený Japonce. Jediná věc, co mě na tom odpuzuje je, že by za mnou šla velká skupina turistů. Tohle když potkám na chodníku, automaticky chytám rapla a mám chuť ty houfující se turisty strkat do Vltavy. Obávám se, že jako průvodkyně, co své klienty posílá na šlapadla z mostu, bych asi neprošla.

Obsluha v kavárně. Dělat lidem kávu je můj velký sen a jednou si to prostě chci vyzkoušet. Nosit lidem na stolečky dorty a kapůča, ježiši, existuje něco víc romantickýho? V tomhle povolání mám velké ambice – chtěla bych být taková Amélie, co dává lidi dohromady a poslouchá jejich životní příběhy. Jsem přesvědčená, že za rok v kavárně bych extrémně ztloustla (protože bych dělala kapůča z plnotučného, které bych samozřejmě dělala i sobě, haha) a byla bych měkoučká jako nakynutá houstička, muck. 

Trhat lístky v kině – přiznám rovnou – tohle bych chtěla dělat, protože bych měla všechny filmy zadarmo a každý den neomezený popcorn. Ale asi by mě sralo, že lidi nechodí moc na artový chuťovky ale Elza ze sněžného království (nebocotoprobohajezanevkusnýhnus) má už desátou reprízu.

Taky jsem jeden čas toužila být hospodskou, co stoly utírá pleskavě kostkovanou utěrkou, umí vyhodit vožralu od štamgastkýho stolu, loví rukou ve sklenici utopence a může mluvit jako dlaždič. A chlapy se otáčí za jejím zadkem a chválí jí za pěknou pěnu. Tohle povolání zkoušet v plánu moc nemám, ale myslím si, že od dětství jsem si základy budovala docela svědomitě. Takže něco málo tam ještě zůstalo, akorát bych se potřebovala doučit narazit sud a naložit hermelíny.

Herečka. Mít scénu pro sebe, rozplakat publikum a kouřit v zákulisí viržínko. Kdyby mi naši dovolili jít po peďáku na damu, šla bych okamžitě. Svět herců a lehce přifetlých kulisáků mě lákal vždycky. Noční život, po kterým se vracíte do osamělýho bytu. Snažíte se zhubnout do kostýmu, a když nemáte peníze, berete rozhovory do bulvárního časáku. No považte – tohle má svoje kouzlo. Na konci života herečky musíte být absolutně vyčpělý a ztrhaný a unavený, prostě musíte padnout vyčerpáním, ideálně na prknech, co znamenají svět. Tohle by byl život projetý na plnej plyn. Vždycky se mi líbilo na povolání herce, jak strašně těžký řemeslo to je. A jak se díky tomu můžete pohybovat v podzemní tajné aristokratické skupině, co může strhnout vládu, když se tak rozhodne.

Tak jo, tohle jsou moje sny, nějak mi to přišlo příhodné sepsat, když je ten čas plný snů a dárků a přání. Přeji vám všem poklidné svátky, zkuste se zastavit a vysrat na práci, nenechte si zkazit náladu nerudnými prodavačkami, vzteklými hospodskými, davy turistů, co mají huby opatlaný netradičním nečeským trdelníkem a zpocenými uhnanými pošťačkami.

Krásný svátky, mám vás ráda, polepšete se!