Hroznetajne | Óda na nemoc

Můj vstup do nového roku byl poměrně krušný. Fyzicky mě bolelo vrátit se na jeden týden do školy (teď už mám zkouškové). Takhle demotivovaná a nešťastná z něčeho, co MUSĺM, jsem fakt dlouho nebyla. A taky si to vybralo svou daň – vzbudila jsem se s příšernou bolestí v krku. Jenomže škola se neptá, škola nastaví stoprocentní docházku. Narychlo jsem ještě dělala úkoly na matematiku (zjistila jsem, že zvládám počítat součinové čtverce u filmu, haha) a znechuceně se dostavila do školy.

Do toho navíc odporně prší, čehož jste si určitě už všimli. Takže ne, nedostavila se u mě "podzimní" deprese, ale byla jsem k ní kurňa blízko. Držela jsem se jen tak tak. A k tomu, abych do ní nespadla, mi pomohly mé útěky ze školy. Jako ještě nikdy jsem na to nekašlala tolik, jako v posledním týdnu. Ve čtvrtek ráno v 7 jsem se dobelhala na reflektivní zápočtový seminář, sedla si tam na prdel, moc nemluvila, na dotazy odpovídala tak, aby nikdo nepoznal, že mi v krku zrovna kutá tisíc permoníků. A pak jsem vzdala odpolední vyučování. Prostě jsem nemohla. Domů mě odvezl děda, který mi naštěstí zvedl telefon (!), doma jsem se zavrtla do postele a snažila se předstírat, že jsem ježek, co se odebral k pozdnímu zimnímu spánku. Tukových zásob na to mám dostatek. Nenávidím, když někdo chodí do školy nemocný, jenomže zároveň vím, že prostě někdy není zbytí. Pokud zrovna nerodíte, neležíte na operačním sále nebo vás nepřejel parní válec na placku, nic vás neomlouvá. A tak se stane, že dvouhodinovku českého jazyka táhne holka ve čtyřicítkové horečce, sotva stojí. Ale prostě stoprocentní docházka, prostě podmínky splnění předmětu jsou tvrdý a jasný. Prostě nemáte jako vysokoškolák nárok na svůj život. Čus. Kdyby nepřišla, nemá zápočet, který samozřejmě potřebuje, jinak si předmět může v následujícím roce zapsat znovu a zase si tu torturu odkroutit znovu. A to nechce nikdo, že jo. A taky se prostě stalo, že jsem šla na zápočet se začínající chřipkou (nebo co to doprdele bylo), prostě bych jinak byla poslána do hajzlu. A já nechci do hajlu, já chci kredity. KREDITY! AAAAAAAAWWWWW!

Zavrtala jsem se do postele a snažila se silou mysli přemluvit moje tělo k tomu, že je zdravé, že je fit a že je v pořádku. Protože druhý den mě čekala povinná (jakjinaktakyžejo) přednáška v galerii s naším "dědou". Nedávno jsem zjistila, že děda je jeden z nejvýznamnějších českých historiků umění, byl rektorem asi na 3 školách najednou, má asi tak 10 italských cen za určení autora mnoha obrazů, rytířský titul (a teď nekecám) a že je to prostě machr, co umí pojmenovat každý xicht na každým obraze a ještě vyloží biblický symbolismus každý pitomý větve, co tam je namalovaná. Je to prostě machr a neuvěřitelná bedna, ALE KDYŽ MÁTE PROBLÉM V GALERII VYJĺT SCHODY, TAK VÁS SV. BARTOLOMĚJ PROSTĚ NEZAJĺMÁ, i kdyby na tom obraze tančil kankán se sukní nahoře. Psychicky jsem se deptala tím, že co 5 minut jsem se dívala na hodinky a v jedné nestřežené chvíli jsem prostě vzala kramle. Otočila jsem se u barokní části na podpatku, minula bez povšimnutí impozantního Škrétu (za to půjdu do pekla, jsem si jistá) a byla vděčná, že jsem se nacpala do absolutně vyprodanýho autobusu (protože pátek a studenti se houfně stěhují z kolejí na mamahotely). A mrzí mě to, protože jindy, když jdeme s vyučujícím do galerie, hltám každé slovo a jsem vděčná za komentovanou prohlídku, protože ty vám jen tak nikdo nedá. Ten den jsem se chtěla rituálně pohřbít a předstírat, že jsem součástí hlíny.

Už se cítím lépe, ale trošku i provinile, protože jsem ještě večer psala všem spolužačkám, co se dělo na hodinách, na kterých jsem nebyla. A tohle podlézání prostě nenávidím. Ale občas musíte skousnout něco proto, abyste přežili, ačkoliv je to proti vašemu přesvědčení. Škola ze mě dělá hyenu!

Takže jestli jste naštvaní, že si tu někdo stěžuje na to, že má rýmičku, tak pardón, já jsem nemocná jednou ročně, tak mi moji slávu neberte!

No, a pokud v poslední době zažíváte taky nějaké ne úplně vrcholné období, z krize vás vytáhne Tom Rosenthal. Píše seriozní hudbu, ale taky písničky o melounech a miskách hummusu. Rozhodně stojí za poslech.

DIP IT IN!

ITS WATERMELON TIME!

Baíííííííííí.