Kam až vás dožene zkouškové...

Můj boy mi pořád říká, jak jsem dokonalá a chytrá a úspěšná a já už nevěděla, jak ho mám přesvědčit o opaku, tak jsem se jednoho mlžného rána rozhodla, že udělám svoje první makronky.

Načetla jsem desítky receptů a zkoukla VŠECHNA videa na youtube o tom, jak udělat makronky.  Až jsem se na ně stala teoretickou odbornicí a začala opravovat ty videa, kde to dělali blbě. A pak se mi o nich zdálo, no nasrala jsem se a hned ráno se rozhodla do nich pustit.

Fail jedna – makronky nejsou z Francie, ale původně z Itálie, odkud je přivezla nějaká zámožná babizna a od té doby si je Francouzi nárokují, protože podle mě přišli na to, že se na tom dá hodně vydělat. Něco jako Holanďani a tulipány. A tak vznikl Paul... Ne, kecám. U nás doma je nikdo nikdy nedělal, protože to není český ani slovenský a protože je to moc barevný. Ale mně furt není jasný, proč je celý svět tak miluje, a tak jsem chtěla být první v historii naší family, kdo se tuhle příšernost snaží udělat doma. V domácí ELEKTRICKÉ troubě(haha). Na tenhle recept potřebujete 4 vysoké cukrářské školy a 10 kurzů s Pohlreichem a Julie to všechno skipla a chtěla světu dokázat, že to dovede i s receptem od foodblogerky. Takže tady jsem a tady je moje makronkové zápolení během zkouškového. Protože všichni vysokoškoláci ví, že zkouškové je ideální čas začít dělat všechny koníčky případně si nějaký nový najít a věnovat mu 200 procent svého času a úsilí.

Krok jedna – zápolení s vybavením. Protože jsem chytrá a vím, že bílky mají mít tělesnou teplotu (jako téměř všechno s čím přijdou tyhle rozmazlený malý mrňky do styku), naklepala jsem si je ráno hned po probuzení do misky.

A pak jsem začala šmejdit a zjistila jsem, že NAŠE KUCHYŇ JE PRO MAKRONKY JAKO STVOŘENÁ. Moje matka sbírá kuchyňské vybavení, díky čemuž jsem zjistila, že máme doma tak profi vybavení, že bych se mohla od zítra živit pečením ČEHOKOLIV, protože na to určitě máme všechna udělátka. Náhodou jsem objevila všechny tvary zdobících sáčků a všechny typy sáčků a co bylo mým překvapením – já jsem objevila i plech na makronky. Mami – jako vážně?

Mimo soutěž – máme i všechny typy lisů na česnek, mlýnky, specializovaná struhátka na vše (protože sejra si nenastrouháš na struhadle na muškátový oříšek a obráceně) a máme tolik jídelních hůlek, že začínám mou matku podezírat z toho, že si plánovala otevřít vietnamský bistro. Proč to píšu – nebyl prostor vymlouvat se na techniku!

Krok dvě – potřebujete všechno potřebný. Haha. A taky se nám doma válela mandlová mouka, kterou na nic nepotřebujeme (zase jo, vidíte, jak mě k těm makronkám vesmír vyloženě směřoval?!).

Taky potřebujete mega velkou motivaci tohle dělat. Já jsem tak nějak doufala, že mi povedené makronky způsobí orgasmus jako nic na světě (ne to, že je ochutnám, ale to, že se povedou upéct, chápete). A taky jsem si řekla, že když se mi povedou, postaví mi někdo pomník jako upomínku na to, jak jsem úžasná.  A taky jsem byla přesvědčená, že na tom nic není. Jenomže (!!!) čím víc receptů a návodů jsem přečetla, tím víc jsem byla přesvědčená, že tohle se nedá zvládnout, aniž byste za sebou neměly 10 nepodařených plechů. V každém kroku, který uděláte, můžete udělat hypoteticky hned 2 chyby. Takže projít bludištěm pečení makronek je jako doběhnout se zlámanými kotníky a vylámanými zuby.  Jste rádi, že jste v cíli, ale bolí vás i řasy. Vybral jsem si recept bez cukrového rozvaru (protože karamel a teploměr a já, to není vhodná kombinace pro trojku) a jala se činit.

Krok tři – nenechte se odradit.

V tenhle moment jsem si říkala, že když to podělám, budu mít hodně materiálu na spláchnutí do záchodu. Protože na nic jinýho vám makrónkový těsto zkrátka není. Takovou kynutou buchtu pořád máte v mnoha fázích možnost zachránit a přetvořit v něco jinýho. Tady ne.  Makronky nebo nic. Ber nebo nech být.

Fail dva – při přesývání mouky s cukrem ztratíte trochu hmotnosti. Což jsem zjistila po tom, co jsem si zaprášila kakaem asi půlku kuchyně. Nevadí. Dosypeme mouku z pytlíku, cajk.

Fail tři – v životě jsem nepoužívala cukrářský pytlík. Miluju pečení a tohle všechno, ale krémy jsem vždy natřela a prostě jsem nikdy neměla tu potřebu používat pytlík. Našla jsem si instruktážní video a cítila se tak neuvěřitelně amatérky, až jsem stáhla žaluzie, aby to moje stydění neviděl žádný kolemjdoucí.

Krok už nevím kolik – a pak jsem pustila šlehání sněhu a v životě jsem neměla tak silný pocit, že už není kroku zpátky, jako když jsem zapla šlehání sněhu. Takový pocit mají snad už jen nevěsty u oltáře.

Fail čtyři – s cukrářským sáčkem to vážně vypadá mnohem snadněji, než jaký to doopravdy je. Rozblemcaný jsem to měla všude, budiž mi Martin na webce důkazem. Ale stále se snažím vypadat jako dáma a pobrukuji si francouzskou hymnu (občas přejdu do italské, protože víme proč). Nastříkám to na plech a uklidňuji se při mytí nádobí a uklízení toho brajglu v kuchyni. Teď už nic nezměníte, jenom to necháte pěkně zaschnout na vzduchu, třeba 2 hodiny (času mám dost, zkouškový, že jo).

Tady je jeden z důkazů, proč jsou ty rozmazlený mrchy tak drahý. Čas. Čas je drahej, makronky jsou drahý, jednoduchá rovnice. Musím přiznat, že s konzistencí těsta jsem byla spokojená. Všechny ty rady, jak to má kreslit osmičku, jak se má brázdička pomalu uzavírat, jak to má téct jako horká láva, všechno jsem splnila a radostně si poskočila (doslova).

Vlastně jsem se v průběhu neustále strachovala. Při sněhu, že ho přešlehám. Při stříkání, že se to rozlije.  Při míchání těsta, že to bude kejda nebo naopak že se to naředí. Při mletí, že se to nepomele dostatečně. Při pečení – ŽE SE TO POSERE. Makronky nejsou oddychové pečeníčko na neděli, makronky jsou krev a pot a bolest a strach a deprese a rozhodně to není radost. Budou vám připomínat, že jste neschopní a vyhulíte u toho krabičku cigaret. Tohle je realita, děti!

Krok asidesetnevímužkolik – pak šly asi po hodině a půl zasychání do trouby. Co recept, to jiná teplota. Co recept, to jiný program pečení. Někdo pekl na horkovzduch všech 5 plechů, někdo v klasické troubě jeden. A teď babo raď. Nakonec jsem se rozhodla udělat to jako v receptu. Při vložení plechu do trouby jsem se pokřižovala, poprosila boha o to, aby moje makronky měly nožičku, protože to je to, co dělá makronku makronkou. Takový ten roláček okolo. Takový ten bublinkový okraj, závojík, kraječka. Nechcete spečený šmejdy, chcete něco, co vyfotíte na instagram. Tak jsem je pocákala svěcenou vodou, pronesla zaklínadlo: "Chci roláčky, ne šmejdský laskonky, díky," a šoupla to do pece. Teda, do trouby.

Fáze pozorovací – seděla jsem u trouby a dívala se na to, jako když si poprvé v životě pustíte porno. Nadšená, znechucená, šokovaná, překvapená, plná očekávání a s pocitem, že tohle je moment, co mi mění život.  Makronky jsou emoce. EMOCE vole.

Nebudu vás napínat – várka první se silikonovou podložkou popraskala. Ne úplně a ne fatálně, sní se to, ale kde mám svoje roláčky?! KDE JSOU?! Ani jedna nemá kraječku, což jsem nepředpokládala, že by se mi stalo. Naopak jsem očekávala, že je budu mít duté, což by makronka taky neměla mít a k mému překvapení – podařily se mi krásně vyplněné a hladké jako piškoty. Tak třeba se jim nelíbila silikonová podložka. Hmmmmmm. Taky už teď vím, že ty pindíci nahoře znamenají husté těsto. Fail nevím jaký číslo, ale dobrý vědět pro příště.

Plech druhý – makronky na pečícím papíru. Snižuji teplotu na 130 a volím taktiku – suš ty mrchy co nejdéle a ony se ti odvděčí roláčkem. Hovno. Vyrobila jsem už druhý plech ukázkových čokoládových piškotů. Sere mě svět, nenávidím vesmír a mám chuť šoupnout další plechy vedle psům přes plot, ať si šmáknou sladkej sníh s mandlema.

Plech třetí – vypínám tolik doporučovaný horkovzduch, volím klasický spodní/dolní ohřev 150 stupňů a lehce přinasraná za nimi zabuchuju dvířka. Roláček, chci roláček kurva. Dejte mi ho, vy svině.

Nebudu to prodlužovat, rolák neměla ani jedna posraná makronka. Upekla jsem 5 plechů mandlových piškotových šmejdů a chtělo se mi brečet. Snažila jsem se to zachránit alespoň čokoládovou ganage (čti ganáž – aneb stále se snažím tvářit jako odbornice) a pak jsem udělala ještě mascarpone krém, který jsem na uklidněný málem snědla z cukrářského pytlíku.

Naštěstí pak přišla mamka a jedla jednu za druhou, že jsou prý na poprvý moc dobrý. Já jsem ani neochutnala, rovnou jsem je šoupla do lednice a koštovat budu ty popraskaný piškoty (JO, PIŠKOTY!) až se to odleží.

Pro příště – skutečně by se měly dělat makronky ze starých bílků, ideálně několik dní v lednici odležených. Já to dělala asi z moc čerstvých vajec. Proto mi to ty roláčky nejspíš neudělalo. Taky jsem měla dost husté těsto, proto jsem měla pindíky nahoře (které tam při stříkání být můžou, ale měly by postupně zmizet) a proto se to asi nezvedlo tak, jak by mělo. Jsem pyšná na to, že jsem je neměla duté a docela dobře propečené, taky ne moc přeslazené a celkově se neroztekly (čehož jsem se hodně bála). Příště bych dala více kakaa, případně zkusím práci s barvivem a naučím se nějaký makrónkový krém. Vidíte to, jo, nevzdávám seee!

Po ochutnání – do prdele. Je to fakt dobrý.

A mám se hodně co učit. Na zkoušku. Z didaktiky. JULIE MAZEJ ALE!

Tady to vidíš, Martínku, nejsem dokonalá! Ha a MÁŠ TO!

P.S. Koho by jako fakt zajímal recept, vše zajímavé najdete TADY a nemiňte komentáře, tam je spousta zajímavých tipů a vlezlých dotazů, které vám třeba pomohou neudělat chybu, jakou jsem udělala já.

P.P.S. A pro ultra kretény jako jsem já – tady vás naučí práci s plnícím sáčkem. Nemáte zač.