Juliiny páté narozky!!

Můj blog dnešním dnem slaví 5 let své existence, a tak jsem mu chtěla upéct dort (což se nepodařilo, leda jsem měla ráno oslavnou čokoládovou koblihu od Marťovy maminky) a rozhodla se, že už nebudu psát idiotský článek typu "co o mně ještě nevíte", protože toho víte o mně už docela dost.

Každý mezník nějak nutí člověka dělat reflexe či bilance, říkejte si tomu, jak chcete. Někdo narozeniny svého blogu neslaví vůbec a ti, co si je zakládali při hodině IT na střední škole a měli zrovna průjem (o kom to jenom ta švihlá divožena mluví?) by to neměli slavit už vůbec. Dobře, okolnosti vzniku mého blogu nebyly úplně romantické, což neznamená, že tohle není moje milovaný miminko a že mu nechci popřát zase alespoň ten jeden rok. Třeba. Nebo víc? Třeba je rok 2020 rokem, kdy lehne popelem tato bohem zapomenutá doména, kterou tak zbožňujeme, protože je tak moc bohem zapomenutá.

Oslavný koblich... 

Já jsem si za ten další rok blogování uvědomila, že:

- Mě už prostě nebaví psát články na pokračování a takové ty články, ze kterých se stává povinnost. Myšleno výzvové články nebo třeba články typu Drobné chvilky, kde jsem dávala videa. Bavilo mě to, jenomže když se v kalendáři blížil datum vydání dalšího dílu, nějak jsem začal být nervózní a pak nasraná, že jsem to prošvihla. Měly vyjít už dva. A víte co? Když mě to už prostě nebavilo dělat. Koukám se na to ráda a čtu to po sobě ráda a možná se k tomu vrátím, momentálně mě to nebere. A už moc netočím videa. To spíš fotím.

- Cítím větší potřebu, že osobní věci je třeba zamknout nebo je jinak skrýt, případně je vůbec nepsat. Nevím, jestli si toho někdo všiml, nejsem už tolik osobní. Dřív jsem na sebe vyklopila každou špínu a zajímavost a smála se sama sobě. Dneska už to nepotřebuju sázet lidem veřejně. A tak už možná tolik lidí nezajímám. A možná je to tím, že už se tady známe a já najednou nejsem tak anonymní holka odnikud. Najednou při psaní vnímám, kdo všechno to čte. Což není špatné, já jsem ráda, že vím, kdo to čte. JENOMŽE je tu určitě část, o které nevím. A pro tu prostě už nechci být osobní. Stále platí – chcete-li heslo od zamčených článků, stačí napsat mejla, obratem zasílám.

- Píšu jenom, když mě to baví. A nedělám si z toho povinnost a možná proto tu pořád je, ačkoliv jiní odpadli. Pomáhá mi můj osobní "sobotní deadline". Mám celý týden na to něco napsat a pozor, spoiler, to, co čtete, nikdy není napsané v sobotu. Nejčastěji mám záchvat kreativity v neděli nebo uprostřed týdne. A když náhodou nemám o čem psát, tak nepíšu. A nikdo se z toho taky neposere.

- Stále si stojím za tím, že právě blog mě naučil vtěsnat své myšlenky do slov a snažit se vyjádřit co nejjasněji, někdy trochu vtipně (jasný, fandi si) a někdy zase popsat svoje smutný myšlenky. Nutí mě se zamýšlet nad tím, co se kolem mě děje a co prožívám. Je fuk, jak moc klišoidně to zní. Ale považte – ti, co si nepíší deník ani blog ani nechodí k psychologovi, kdy vlastně mají možnost slovně vyjádřit svoje nitro? Kdy své bytí vlastně převedou do písmen, do řeči, do textu? Kdy svým myšlenkám dají skutečnou podobu? Asi občas v SMSce pro někoho jiného. Ale to není ono.

A taky jsem si uvědomila, jak je fajn mít někde kus svýho internetu pro sebe a užívat si, jak si s ním můžu dělat, co chci. Takže, nevím, co příští rok budu psát do narozeninového článku a rozhodně to nemíním plánovat. Však já zase na něco přijdu, esli tu ještě budu. A co vy, proč píšete blog? :-)

Dejte si na Hrozně (ne)Tajnou panáka (teda ti, co můžete) a deset dní se radujte. Já si jdu pustit UčíTelku a kritizovat jejich didaktické metody, protože teď všemu ze svého "domácíhodistančního" vzdělávání neuvěřitelně moc rozumím.

Čys (čti s německým přízvukem).