Inspirace a jiné kopírovací nešvary

Otevřela jsem si Rebarbořin článek a úplně jsem z něj cítila to zoufalství a nasranost, až jsem si vzpomněla, že tenhle pocit zažívám poměrně často taky a že se chci taky vybouřit.

Pocity jsou absolutně iracionální a nedají se příliš vysvětlit, jsou iracionální tak moc, že si někdy s námi dělají absolutně, co chtějí, a můžeme se stavět na hlavu, budeme nasraný, ačkoliv víme, že není moc důvod. Super souvětí, Julie. 

Jak jsem četla Rebarbořin článek, vzpomněla jsem si na fotku, co mi ségra jednou ukázala. Byla na ní naše sousedka v naší kuchyni, jak stojí u linky a kouká se z okna. Taková umělecká fotka. A tak jsem řekla: "Proč pózuje naše SOUSEDKA v NAŠÍ kuchyni a dává si to na Instagram?"  Můj mozek přemítal a přemítal...

A pak mi to došlo, že jo.

Pak mi došlo, že to není naše kuchyň.

Že to je JEJÍ kuchyň.

A ŽE JE TYVOLE na chlup stejná, jakou máme my.

A my, prosím pěkně, nemáme kuchyň z IKEA, to bych se nenasrala, logicky, ale od truhláře. Kreslila ji mamka, vymýšlela do ní různé skříňky a roletky a dvířka a vybírala barvu a povrchy a dřez. A ta ženská byla jednou u nás na návštěvě a doma si postavila ABSOLUTNĚ STEJNOU KUCHYŇ VČETNĚ ZÁVĚSU NA OKNO!!! A můžu si stokrát říkat, že její dům a to, jak bydlí, je její věc a mně je to ukradený. Ale vnitřně, VNITŘNĚ mě to sere, až nevím kam. Neřekla nám samozřejmě ani slovo a nebýt té fotky, tak to ani nezjistím, ale chápete. Princip. Sere mě to. SEREEEEE.

Já nevím jak vy, pro mě je třeba originalita docela důležitá věc. Neříkám, že všechno, co dělám, je nějak bomba originální. Třeba se inspiruju. INSPIRUJU. Něco pozměním, něco udělám po svém. Něco UDĚLÁM STEJNĚ, ALE NĚCO UDĚLÁM PO SVÉM. Použiju prvek, aplikuju, vložím vlastní prvek, aplikuju, smíchám, voalá, INSPIRACE. Každý chápe, co je inspirace. Je mi jedno, když má tisíc dětských pokojíčků na stěně toho stejnýho krtečka, protože prostě chtěli kýčovitýho krtečka. Ale když někdo něco vlastního vymyslí, nakreslí si dům, nakreslí si kuchyni, navrhne si zahradu, ušije si kabelku, namaluje si obraz, nemůžete prostě přijít a celý to udělat stejně. Z TOHO NEMŮŽETE PŘECI MÍT RADOST!

Udám ještě jeden modelový příklad pro lepší uchopení situace – učím se malovat akvarelem. Používám mnoho tutoriálů na YouTube, občas maluju podle sebe, ale když chci pochopit krok za krokem nějakou techniku, maluju třeba debilní jahodu podle nějaký náhodný ženský, co to umí líp, než já. Snažím se krok po kroku udělat to stejně jako ona. A když to někomu ukazuju, rozhodně neříkám, že tohle jsem namalovala já a tohle je můj nápad a takhle geniálně to umím. Řeknu, že tohle je dělaná studie podle manuálu a učila jsem se podle návodu lavírovat. A pak ukážu jiný obrázek, který jsme si z gruntu naskicovala, vybarvila, nalavírovala. A je to moje kompozice. A z té kompozice mám radost. Z ideálně krásný jahody ne, protože to není moje myšlenka, idea, postup, je to jenom cvičení. Z vlastní tvorby, z vlastního nápadu radost mám. Z kopie nikdy. Kopie je vymyšlená někým jiným, A TAK JI NEPREZENTUJU JAKO VLASTNÍ DÍLO. Takhle to funguje, takhle to prostě je.

Zkrátka nemám ráda, když někdo někomu krade nápady, když kopíruje a neuvede zdroj a prezentuje to jako svoje dílo. Když někdo namaluje stejný obraz jako někdo jiný a vyvěsí ho na Instagram. Když někdo okopíruje kuchyň někoho jiného a vyfotí se s ní na Instagram. Učením se od druhých toho tolik získáte. Ale nikdy netvrďte, že je to vaše práce. Vymyslet to, je totiž největší práce a někomu to ukrást, je zbabělost a lenost. Nic víc. 

Co si myslíte o tom vy, okopírovala jsem Rebarbořin článek? AHA?