Spát mi nechutná, jíst mi nechutná...

To je tak, když si dlouho žijete v relativním štěstí a poklidu, plánujete si akce, jenomže život se najednou obrátí proti vám a bůh vám plivne do ksichtu a řekne si "Lol, nudíš se, tady si dej trošku špatnýho osudu."

Takhle nějak jsem se cítila poslední týden. Měl být skvělej. Příměstský tábor ve stejné partě co loni, v na krásném místě, s malým počtem dětí. Měla to být pohoda plná výletů. Měl to být super tábor, kde měl být i můj malý bratranec. Měl to být překdrm před velkým táborem, jenom taková sranda zakončená menší kalbičkou.

Zničilo nás to stejně, jako kdyby to byl normální tábor. Navíc jsem do toho řešila neuvěřitelnou spoustu dalších bulšitů, které můj mozek zaměstnávaly natolik, že jsem si čas s dětmi nemohla užít tak bezstarostně, jak jsem chtěla. A pak se v jeden moment udály ty nejhorší věci, co se mi udát mohly. Jako lavina. Jedna za druhou. Řetězec nešťastných náhod a špatných rozhodnutí. Samý sračky a samá smůla za smůlou.

Začalo to neuvěřitelně příšerným zážitkem, který se nám stal u rybníka. V podstatě to nejhorší, co se vedoucímu tábora, učitelce, zkrátka jakémukoliv dohledu nad dětmi může stát. Četla jsem o tom vždy jen v knihách. Mluvilo se o tom vždy jen na kurzech první pomoci a vždy jsem měla o tom vyprávění jen zprostředkovaně. Vidět to na vlastní oči jak se to děje napřímo, bylo otřesný a byla jsem v tu chvíli přesvědčená, že na tuhle práci seru a nikdy už s dětmi nic mít společnýho nechci. O to hrůznější to bylo, že se to dělo mému bratránkovi. Udělali jsme hloupost, on udělal hloupost, dobře to dopadlo, ale husí kůži budu mít vždy, když se půjdeme kamkoliv koupat. Tohle asi nevymažu.

Jeden den tábora jsem obětovala, byla jsem pozvaná mou vedoucí diplomky na fakultu, protože si tam pozvala učitele z praxe. Hodilo se jí, že jí celou tu mini konferenci nahraju a přepíšu. A mně se to hodilo do diplomky. Cestou tam mi odpadl mobil. Začal se vypínat kdykoliv jsem zapnula data. Začal se vypínat kdykoliv mi někdo volal, kdykoliv jsem otevřela fotoaparát. Prostě šel do prdele, respektive baterka už chtěla do baterkového nebíčka a dávala mi to jasně najevo. Tušila jsem to a měla s sebou záložní nabitou tlačítkovou hajtru, že si jenom přehodím simku a budu dostupná dál. Nastoupím do tramvaje, volá mi Martin, mobil chcípne. Dobře, nevadí, mám záložní Nokii. Nedošlo mi, že staré telefony rády velké simky, kdežto můj Acer má simkartu v mikroverzi, v překladu jsem v prdeli bez mobilu v Praze, potřebuju se vrátit na tábor, potřebuju nahrávat konferenci, nemám jak zavolat mámě, nevím, kolik je hodin, nemám jízdenku na autobus, protože ta je v aplikaci toho mobilu.

Jinými slovy jsem mohla skočit z mostu a byla by to ta nejlepší věc, která se mi ten den mohla stát.

Neskočila jsem z mostu. Šla jsem na tu konferenci, nahrála ji na noťas (díky IT Martinovi jsem tam měla nainstalovaný diktafon, který mi tam dal úplně náhodou, kdyby někdy – tak teď, Martí, bylo to "kdyby někdy", ještě, že tě mám), přežila příšernou průtrž mračen, totálně zpocená až na půlkách se doplahočila zpátky na tábor, kde už byli všichni v druhé polovině týdne notně unavení, opékali buřty s menším elánem a nějak tiše litovali, že tam ten den děti přespávají.

A v tu chvíli jsem se na táboře dozvěděla, že jsme přišli o Dominika.

Došlo mi, že...

- už nikdy nepůjdeme do sauny a na obídek sníst to, co jsme spálili poctivě v bazénu

- že už nikdy mi nedá z lednice do pusy šunku jen tak, bez chleba

- že už nikdy neochutnám jeho sulc bez zeleniny s velkými kusy masa

- že už si nikdy nezapneme kabelovku a nebudeme koukat na pořady o vaření na Paprice

- že už nikdy neuslyším jeho drsný humor a nikdy se nezastydím za to, jak si nebere servítky

- že už mu nestihnu koupit ručníkovou sukni do sauny

- že už si nikdy nezavoláme

- že uslyším jeho hlas jen z jedné jediné nahrávky, kterou jsem si udělala, když jsem si myslela, že ho vidím naposledy

- že už nikdy nebude mlaskat u nás v kuchyni nad talířem polévky s knedlíčkama

- že už nikdo nezvedne mobil na druhé straně pod kontaktem "dědoušek"

- že už nikdy nepohladím jeho šustivou kůži

- že už nikdy neuvidím jeho velký ruce a široký ramena a vousatou bradu a modrý oči

- už ho už nikdy neuvidím sedět v křesle se skleničkou studené koly

- už ho nikdy neuvidím krájet si koláček na malé kousky, dlabat vajíčko lžičkou, klapat protézou a drobit po stole.

Je ve mně prázdno. Včerejší opití byla jen zástěrka, abych zapomněla, na chvíli. Nedochází mi, že už s námi není, stále čekám, kdy sedneme do auta a pojedeme se za ním podívat. Koupíme mu po cestě jahody, já mu je nakrájím na měsíčky, posypu cukrem, udělám mu kafe, rozbalím mu nanuka a on bude mít roztopenou čokoládu na triku a na prstech a na peřině a já budu naštvaná, že dělá nepořádek. A budu naštvaná, že je na mě přísnej a úkoluje mě a kibicuje.

Mamka mi to říkala. Jednou nám bude smutno, že nás neúkoluje a není na nás přísnej a nekibicuje, protože už tu nebude.

Stalo se. Osvobodil se, konečně. Přál si to už dlouho.

Došlo mi, že mi strašně chybí a tenhle pocit už budu mít celý život.

Ať už je tohle příšerný období za mnou. Ať už mi lidi nepodávají ruku a nepřipomínají mi to, že jsme ztratili dalšího milovanýho člověka.

Žijte naplno, ať nemusíte litovat. Ať nemusíte dlouze odpouštět. Ať se nemusíte stydět za to, co jste neudělali. Ať jednoho dne, kdy vám osud připomene, že tu nebudete navždy, si řeknete, že nevadí. Že to krásné se už stalo.