Neumím meditovat, vlastně jsem to ani nikdy nezkoušela a nemyslím si, že někdy budu potřebovat to zkoušet (jasně, nikdy neříkej nikdy). Poslední týden byl poměrně na nic. Spousta špatných zpráv a tak, že jo, jenomže i v tom špatném jsem se snažila najít něco dobrýho, aby mi nehráblo.
No nakonec jsem zjistila, že medituju. Ne v tureckém sedě na koberci 10 cm nad zemí, ale tak nějak při běžných činnostech, protože mě to těší. Uvědomuju si, že mám radost z léta, z ovoce, z práce v kuchyni (jo, really), z procházky, z toho, že můžu být s těmi, které mám ráda.
Tady jsou všechny formy mé meditace.
Medituju, když jsem v krásném úrodném lese.
Když nasbírám kyblíček borůvek.
Když lesní jahody mají přesně tu koncentrovanou jahodovou chuť.
Když se raduju z hub, které nenajdu (protože vím, že je to stejně hořčák).
Když najdu tu nejkrásnější lesní cestu.
Medituju, když přemýšlím, co všechno z toho udělám.
Když pak z toho, co nasbírám, peču koláče a většinu z nich rozdám.
Když ve Vraňanech nasbírám s tátou koše těch nejkrásnějších jahod.
A když pak celá rodina dohromady nasbíráme přes 20 kilo letního štěstí.
Když zavařuju okurky...
... A můžu pozorovat, jak se pěkně kopí ve skleničkách s plátky mrkve.
Medituju, když zadělávám foccaciu. Naši nejoblíbenější letní přílohu ke všemu.
Když si objednám svůj oblíbený kaparový tatarák.
Medituju, když můžu s nimi stavit puzzle.
A když můžu být s ním. Celý den.
Když najdeme kešku.
Když si s mamkou objednáme ta největší ledová kafe.
Když si dáme vietnamskou polévku a srkáme horké nudle.
Medituju, když si u grilování můžu chvíli číst, než všichni přijdou na hostinu.
A když si můžu dát na dědovu počest pivo a v srdci se s ním rozloučit.