Hroznetajne | News

Tak jsem si řekla, že vás zase zpravím o událostech uplynulých týdnů. Úspěšně jsem zvládla týdenní brigádu v krámě. Ve většině případů chodili naštěstí milí lidi, ale občas dorazila i invidua, která se ke mně chovala, jako kdyby jim ten krám patřil, dosti přehlíživě a zpatra. Tyhle typy lidí mě neuvěřitelně vytáčejí. Korunu všemu nasadila asi chováním nejodpornější zákaznice, která málem způsobila, že už bych v brigádničení nepokračovala. Líbily se jí shortky velikosti XXXXL, měli jsme jich několik typů, které se lišily jen barvou zipu. Jenže zrovna ty, které se jí líbily nejvíc, jsem měla z vedlejšího krámu, ještě ke všemu jsem je neměla v počítači, takže jsem jí je nemohla prodat. Jako "bonus" navíc byly zrovna ty šortky, které měla vyhlídnuté, o stovku dražší než ostatní. Dožadovala se, navíc neskutečně arogantním způsobem, že je chce za stejnou cenu, jakou jsou ostatní plážový trencle. Vůbec nechápala, že já nemůžu nijak jebat s cenou, není to můj krám, nejsem majitelka. Pak se mě ještě pokusila ztrapnit tím, že se po návštěvě vedlejšího krámku znova vrátila ke mně, a donutila mě znova přepočítat hodnotu nákupu, jestli jsem ji náhodou nenatáhla. Navíc se celou dobu chovala hrozně povýšeně, všechno po mně jízlivě opakovala, zkrátka chovanci Ústavu pro mentálně choré v Dolních Kotěhůlkách asi dostali vycházky. Situaci aspoň nepatrně zachránila dcera této vypečené zákaznice, která se evidentně za svou matku styděla, a když ta saň konečně odlétla prudit jinam, její dcera se ještě vrátila a omluvila se za to, jak se její mutra chovala. Jděte už do prdele obě dvě, pomyslela jsem si a popřála jim hezký den. 

Byla jsem tak vydeptaná z týhle scény, že jsem nebyla schopna dalšímu zákazníkovi vydat balík ze Zásilkovny. Naštěstí šlo o hrozně milou paní, která byla celýho toho tyjátru svědkem, a absolutně nechápala, jak se může někdo chovat takhle kokotsky. Abych se uklidnila, dala jsem se na jógu a večerní vyšívání. Naštěstí už mě pak čekaly jen samá pozitiva a sociální jistoty. Krám jsem měla od 18.-25. července a hned další den jsem se vydala na Vysočinu za tím mým chuligánem, který si mezitím, co já fajtila se zákazníky, dovolil onemocnět, parchant jeden. Do telefonu mi pořád chrchlal, kolikrát se i dávil, až jsem musela na pár dní přerušit kontaktáž, než mu zabrala ta chemie, kterou bral. 

Přivítání bylo vřelé, zase mu to hrozně slušelo, akorát dost ztloustl. Normálně, když leží na zádech, tak mu to po stranách teče. Hrozný. Jako tělo má jinak docela hezký, ale to břicho. Přitom já mu furt říkám, ať nežere tolik tý Nutelly a sladkostí, že z toho bude jednou nešťastnej. No, a je to tady. Přemýšlím o tom, že mu koupím permici do fitka, ať se sebou něco dělá. Zatím přes břicho ještě vidí na telku, ale mám strach, že po Vánocích už to tak být nemusí.

Jinak jsem si pobyt zase moc užila. Hrozně mě bavilo mlátit lidi v počítačový hře Street of Rage 4. Martin ji hraje měsíc a je v šestým levelu, já byla za dva dny v desátým. Taky si ho slušně dávám v Buláncích. On než se otočí a vystřelí, to byste vyrostli. Ale je dobrej, na to, že má jen jednu ruku, je dobrej a nebezpečnej. Tady ho drtím já. On mě drtí v AZ Kvízu - Kultura a umění, který jsem mu koupila. Zatím jsme hráli tři hry a všechny vyhrál. Nasral mě hned, jak jsem mu ho dala. Prej: "V tomhle tě rozdrtím!" Nejhorší je, že měl pravdu. Bože, já tak nerada prohrávám. Ale jinak super dny - v neděli jsme pogrilovali, zašli si v obci sadelnatého pupíčka na zmrzku. Víte, on nerad chodí mezi lidi. Když už jde na vycházku, nejradši by furt chodil jen jednu trasu, kde nechodí lidi. Ze začátku jsem se s ním bála chodit k lesu, to víte, nikdy nevíte. Ale pak jsem si uvědomila, že kdyby se choval nevhodně, můžu ho u toho lesa nechat a sprintit od něj pryč. Zatím nebyl důvod.

Tentokrát však s námi šla i přítelkyně Marťova bráchy, moc fajn holka, ale viděla jsem na Martinově ksichtě protáhlý výraz, když viděl, že nejdeme naši obvyklou trasu. Abych se na něj nemusela dívat, nasadila jsem mu přes jeho brýle moje sluneční. Vypadal trochu jako plešatá holka nebo přerostlá moucha tse-tse.

Já si dala míchanou (rybízovo-vanilkovou), stejně jako Karča, ale Marťa rybízek nerad, tak si dal čistou vanilku. Maj tam i párek v rohlíku. Je hroznej džentlas, slíbil mi, že až přijedu příště, že mě na něj pozve, dluží mi to od doby, co jsme se poznali. Miluju párek v rohlíku. Dám si alespoň čtyři, uděláme žrací challenge.

Marťa mi ukázal zase spoustu zajímavých videí, vždycky než přijedu, nashromáždí na Youtubu různá videa, většinou vtipná, někdy trapná, ale většinou o žrádle. Film jsme tentokrát zvládli jen jeden, nicméně Martin se vytáhl. Stáhl totiž 15GB verzi Základního instinktu, já tenhle film ještě neviděla. Při milostných scénách jsem se trochu styděla, takže jsem si zakrývala obličej peřinou, kdežto Martin vedle mě podivně funěl. Film se mi ale dost líbil, Michael Douglas má fešnou prdelku a mám lehkou averzi k sekáčku na led.

Až na to, že se Marťa posral z domácího pribiňáčku, který nám udělala jeho maminka a který byl výborný, Martinovo noční kašlání ze středy načtvrtek a až na to, že jsem chytla klíště při plení, které mi naštěstí vypinzetoval Marťův tatínek, bývalý klíštětolog Akadamie věd, to bylo suprových pět dní.

Dnes frčím na tábor, tak na mě myslete, máme rekordní účast.

P. S. Už máme bazén!

Vaše

Julie