Po delší době vás všechny zdravím.
Čekám velký příval blog.cz uprchlíků a ráda bych poznamenala na začátek takovou pichlavou poznámku – Pise.cz drží jako skála pevná a navíc je administrátorem občas i aktualizováno, takže já jsem na svou blogovací domovinu náležitě pyšná a děkuji, že tu stále můžeme být. Ačkoliv já tu teď teda nejsem, ale toho si možná nikdo ani nevšimnul.
Zkrátka – byla jsem v jenom kole. A to jsem ani nejela na jedinou dovolenou, na jediný výlet, na jediný mini trip. Nějak se ten čas rozplynul. Ani jsem se nezastavila a zpětně mě trošku mrzí, že jsem přeci jen někam nevyrazila. Ale KDY?! NEBYLO KUA KDY!!!
Chodila jsem do krámu. A litovala. Což jste mohli číst v minulém článku, který jsem nestydatě nechala napsat Martinem (ca což mu ještě jednou děkuji, protože jinak by tu 2 měsíce nebyla ani čárka), což nikdo ze čtenářů ani neobjevil a všichni jste mě chválili za mé džouky a já jsem lehce uražená, že je vtipnější než já, ale to jsem nějak věděla už dávno. Takže – jsem teď sice relativně v balíku, mám našetřené peníze na Vánoce a ano, utrácím je za samé debilovinky, ale ten pocit, že je největší kus dohodnuté brigády za mnou, je skvělý. Teď budu celý život dělat všechno proto, abych už nikdy nemusela nikomu nic prodávat, protože mě to psychicky deptá, protože lidi jsou svině, protože basta fidli. Obdivuji vás, milé prodavačky, obdivuji.
Byla jsem na táboře. Daří se nám. Můj dlouholetý kamarád mě před 3 roky vzal na svůj první pokusný tábor, příští rok to vypadá na 4 turnusy. V našem městě není moc konkurence, v tomto směru nikdo nedělá takovéhle dětské tábory natřískané programem a akcemi. Děláme toho pro děti neuvěřitelně moc a mám srovnání, protože jsem jela na tábor, kde se s dětmi hrálo na honěnou, jedli se kašový jídla a každému instruktorovi byla vyplacena pětistovka za 14 dní. Tady na ty tábory děláme každý den jiný program. Každý den máme jinou akci, každý den nějakého hosta – od hasičů, přes sokolníka, paní s pejsky, až po velký tým profesionálních teambuilderů (wtf, jak jinak to mám napsat), co vytvořili dětem survivor den. Koupání v řece, diskotéka, celodenní výlet, opékání buřtů, houbová vodní bitva, prostě za mě tábor snů, na který jedu ráda i jako instruktorka. Letos byl s námi i náš bratranec a bylo super být tam s ním. Ty 4 turnusy příští rok asi nedám, protože přeci jen chci někam vyrazit cestovat a přeci jen chci být i s rodinou a u Martina. Ale spoluúčast neodmítnu.
Brodíme řeku, jedno z největších dobrodružství.
Poprvé mě štípla vosa. Do jazyka. Protože já jsem stylová.
Hlídala jsem bratránky. A za to jsem neskonale vděčná, protože je s nimi sranda, protože je mám ráda a, ikdyž jsou to takový malý hamouni, těší se ke mně a já na ně. Obědvali jsme brambůrky, rebelovali u dětských filmů, jezdili na kole hledat pár kešek a jako totální prasata jsme projeli blátem a dojeli špinavý jak... no, romové. Dělali jsme samé zakázané věci, jako třeba chodili do hračkáren se zmrzlinou, koupali se v kašně na náměstí, pískali na koně v ohradě a tak dále. Je fajn nemít na starosti 40 dětí, ale jenom 2 kluky. Jsem zjistila, že i to ale bohatě stačí.
S Ondrou jenom najisto - ideálně kešku, co jsem už někdy našla. Protože jeho netrpělivost by nám nedovolila hledat hodinu něco, co nevíme, kde je. Ale na radosti to neubírá.
Shadow selfie...
Stavěli jsme bazén. A protože můj táta by psychicky nedokázal nechat to udělat firmou, tak celá rodina vstávala celý týden v 6 ráno, v 7 ráno vítala Avii s betonem a zahazovala metr a půl hlubokou vanu betonem (teda beton přišel okolo vany, ne dovnitř, tam jsme napouštěli vodu, logicky). Vtipy typu "míchačka Julča" byly na pořadu dne, a protože jsem místo lopaty měla za úkol udusávat beton u stěn bazénu a srovnávat ho do roviny, vysloužila jsem si nejprve přezdívku dusna, později jsem to zašlapávala botami, takže jsem povýšila na rodinnou šlapku. Nebýt mého šlapání, rodina se nevykoupe, takže tak! Ještě nám chybí montáž zastřešení a udělat dlažbu kolem, ale už jsem se koupala hned den po dobetonování, a bylo to super. Voda osvěžující víc, než bych uvítala, ale doufám, že září bude ještě teplé a ještě se vykoupu. Stálo nás to neuvěřitelný nervy (hlavně tátu), ale jsme rádi, že to konečně máme. Proto jsme taky na tu dovolenou nakonec nejeli, že. A taky proto, že firma nám dodala bazén s měsíčním zpožděním, jsme se defakto ani nevykoupali. Takže tak.
Tady, prosím pěkně, "vykelímkovávám" napršenou dešťovku. Dělala jsem to půl dne. TVL. Mých vylezlých kalhotek si nevšímejte.
Ještě, než se začal házet beton. Jednou na to budeme vzpomínat, kolik potu jsme tam utopili. Hlavně táta.
Byl u nás Martin s rodinou a bylo to děsně fajn. Moc rádi jsme je u nás konečně uvítali a měli to teda pekelnou dálku (sama ji jezdím neustále po kolejích), ale bylo super mít konečně Martina v mé vlastní posteli (ne, sranda). Pojedlo se, trošku popilo, nakonec jsem s nimi jela zpátky autem, takže jsem po kolejích výjimečně nemusela. Celou cestu jsme si říkala, že bych to sama někdy tím autem mohla taky vyzkoušet... tak snad to nebylo naposledy, co byli u nás na severu!
Dala jsem se na skákání přes švihadlo, na lehčí posilování, koupila jsem si čokoládový protein, takže každé ráno vstávám značně ztuhlá a uvědomuju si přítomnost podélních a hlubokých stehenních svalů, o jejichž existenci jsem doposud neměla šajna. Taky jsem si nastudovala teorii suplementace, která ovšem nemá sebemenší smysl, protože koukněte níže, co jsem celé léto žrala...
Jogurtový nepečený "héézekaky", co je za 20 minut hotov. Letos jsem ho zopakovala sand 10x. Pro zájemce pošlu recept.
Moje nejoblíbenější jídlo ze všech. Vareniky. Takovéhle pěkné je mám od té doby, co mi Martin pořídil tvořítko.
Tak léto je už skoro za námi. Bylo super, i bez těch dovolených a cestování. Díky za ten shon, který mi ukazuje, že žiju!
A Bert je den ode dne krásnější. Jen ta vedra mu dala pěkně zabrat. Sušák dáváme jako zábranu, bo by nám každou volnou chvíli skotačil v bazénu. Nekecám.
P.S. Takhle vysoká návštěvnost mě neuvěřitelně děsí. WTF?! Huš huš, tohle je soukromý blog! Pro pár přátel!
