Tak jsem se zase vážila (ačkoliv to v oblibě nemám a protože čísla nesnáším všeobecně, tak svou váhu si zjišťuji zhruba jednou do roka) a zhubla jsem asi 2 kila. A protože mi vytrhli 4 osmičky a každá tak to jedno půlkilo dala, tak si myslím, že to jediný, co jsem zhubla, jsou ty 4 vytržený zuby.
Vážení, moje osmičky, to byla moje láska. Až na jednu rozkousanou tvář, kterou jsem úspěšně vyléčila, mi nikdy problém zuby nedělaly. Rovnátka, pravidelně zubařské kontroly, pravidelná dentální hygiena, prostě na zubech záleží. Na zuby jsem opatrná, protože je mi jasný, že jako budoucí učitelka bych si na zubní implantáty a ošetření odhalených krčků musela vzít půjčku (lol). Takže absolutně netuším, proč jsem nakonec podlehla rozhodnutí mé zubařky (kterou mimochodem miluju, je to borka a umí to s moderníma přístrojema), že mám malou pusu, kam se ty 4 osmičky prostě nevejdou a půjdou ven. A ačkoliv mi rostly 10 let zdravý rovný osmičky, moje doktorka mi je asi záviděla. Vztekle funěla při pohledu na můj dokonale nádherný plný chrup na rentgenovém snímku, až se rozhodla, že mě objedná ke své kolegyni – profi trhačce lidského chrupu. Dobře, můj chrup není kompletní, protože kvůli rovnátkům jsem přišla již o jednu dvojku dole, taky není dokonalý, protože po rovnátcích zuby nezůstávají dokonale rovné (překvapivě, že) a taky není bůh ví jak krásný, ale chápeme.
A protože to byly zuby moudrosti, žádné skvělé články už ode mě nečekejte. Od teď to se mnou půjde s kopce a nejpýš sy celkovje budete muset čvyknout na můj zníšený integekt.
Takhle – na první trhání jsem dojela pozdě, a protože paní trhačka, co na kliniku dojíždí na jedno dopoledne v týdnu (očividně si trhačky žádají teďka všude) měla asi nabitý program, místo 2 zubů, co byly v plánu, vytáhla jen jeden. Jako trest za to, že jsem přijela pozdě. Do horního patra šoupla injekci jen to zaskřípalo (doslova!!!), čapla toho vyděšeného chudáka do kleští, zakejvala a já jsem odcházela se svým zubím miminkem v kapesníčku ven. Zahojilo se to, do dvou dnů jsem mohla jíst. Za měsíc se vše opakovalo s druhým zubem, tentokrát mi ho zašila, protože byl dolní a ty se prý šijou, ale podle mě dlouho nešila a prostě si to na mně chtěla zvopáknout. Levou stranu jsme měla bezzubou, tu pravou si nechala na září, že to vytáhne najednou, přičemž jeden, nejméně vylezlý, půjde ven chirurgicky.
Jako takhle.
Napochodovala jsem začátkem září do trhaččiny ordinace potřetí, psychicky připravena na to chirurgické vyndávání. Říkala jsem si, jaká to před tím s tím šitím byla pohodka. Připlatila jsme si za vstřebatelné stehy, které mě překvapily v tom, že se absolutně nevstřebaly, ale jednoduše se rozpadly a já jsem je po týdnu ASI omylem snědla s nějakým jídlem (lol). Takže jsem byla psychicky připravená na všechno.
Hahahahahaha.
Nebyla.
Nejdřív jsem dostala koňskou dávku anestetik. Do tváře, do patra, do tváře, nahoru, dolu, všude možně. Povalovala jsem v puse 30 vteřin desinfekci a sledovala, jak se kolem mě chystá improvizovaný chirurgický sál. Jenom jsme nikde neviděla nástroje. Doktorka si nandala dvoje rukavice. Uvázala roušku, mezitím přišla recepční, takže si všechny začaly objednávat oběd. Rozklepala jsem se v momentě, kdy to kolem mě začalo kovově chřestit. Ačkoliv bylo přede mnou zrcadlo a já viděla, co se děje za mými zády, stále jsem neviděla ani jeden nástroj, takže soudím, že si je nastrkaly do kapes a do drdolů. No a pak mě přešel humor a veškerá prdel. Byla jsem položena, přes obličej dostala plachtu s výřezem jen na pusu (JÁ ŽÁDNÝ NÁSTROJ ANI VIDĚT NEMĚLA!!! HA!) a v tu chvíli jsem dostala paniku. Nebojím se zubařů, operací, jako vážně ne, po rovnátcích jsem zvyklá mít v puse i 10 nástrojů a zubařčiny ruce k tomu naráz, ale když nevidím, co se mnou kdo dělá a jakým nástrojem mi to jde dělat, mám prostě paniku.
Dostala jsem instrukce: zvedat LEVOU ruku, když mě bude něco bolet. Neotáčet hlavu na doktorku, ale na druhou stranu k sestře, i když mě bude k sobě doktorka přetlačovat. Nechat pusu otevřenou. Dýchat. Nepanikařit.
Panika panika panika. Trhačka se mi hrabe v puse, baví se s ostatními, jak včera posilovala a bolí ji ruce. To chcete slyšet. Sestra mi v puse rejdí savkou. Občas mi nasaje dolní ret.
"Tak a teď se nelekněte, je to jenom vrtačka se slanou vodou." JE TO JENOM VRTAČKA. Nebojím se vrtaček, fakt ne. Ale tohle byla (teď děti zavřou oči) zmrdská svině, co kurevsky, ale fakt kurevsky bolela a to jsem ji pod tou plachtou ani neviděla. Vrtání bylo, jako kdyby vám kapalněl mozek a chtěl vytýct nosní dutinou ven. Vyloženě jsem cítila, jak mě polévá pot a jak mi tělo dává alarm, že něco není v pořádku. Začala jsem se na křesle ošívat a instinktivně se sunout dolů směrem ke dveřím. Tady vidíte ten instinkt lovné zvěře – zdrhnout při prvním ohrožení života.
"Copak, bolí?"
"Ehe."
"A jakoby píchá nebo tlačí?"
"Ehe."
"Jo, no, tak to musíte vydržet, už to bude."
Kecala.
Ale držela jsem, v mysli jsem se profackovala a vynadala si, co to dělám za hysterii. Zaryla jsem si nehty do dlaně a snažila se si vytvářet mnou kontrolovanou bolest na jiném místě na těle. Vrtačka se vrátila na scénu asi ještě pětkrát, protože můj zub tam chtěl očividně zůstat (jako nedivím se mu) a pokud vyrvali jeho polovinu, tak tu druhou tam mínil zaklesnout co nejvíc. A když ho vyrvali skoro celého, tak tam rychle zapustil hodně hluboko kořen. Nebo takhle nějak to bylo. Každopádně jsem se snažila myslet na horší věci na světě než je krájení zubu vrtačkou se slanou vodou, ale nějak mě v tu chvíli nic nenapadlo tvl.
Po pětihodinovém martyriu (přeháním, bylo to asi 5 minut) řekla trhačka tu boží větu: "Tak a je venku!" a já se radovala. A pak mi tu dáseň krásným křížkovým (hahahaha – kdo ten vtip pochopil?) stehem zašila a dost dlouho jí to trvalo, ale říkala jsem si, že díky tomu třeba budu mít míň prořízlou hubu. A pak bez varování čapla do kleští mou poslední horní osmičku a během pěti vteřin ji vytáhla - nekecám (ještě mi spadla do krku, ale naštěstí jsem ji jazykem vylovila, ale co jsem četla na netu, tak se tím zubem můžete udusit, takže jsem dopadla ještě dobře).
Celá "operace" trvala 30 minut, což bylo absolutně neúměrné k tomu, co jsem zažívala za muka.
Ačkoliv tu teď přeháním – paní zubařka a celkově celá klinika je plná usměvavých, úžasných profíků, co svému oboru fakt rozumí. Vše bylo bezbolestné (až na tu zmrdskou vrtačku) a rychlé. Ovšem tu bolest, co jsem zažívala pár dní po tom doma, ta je dostatečným vykoupením za rychlé zákroky bez komplikací. Mám asi porušený nerv v jazyku, protože 5 dní po trhání stále necítím jeho pravou polovinu včetně části tváře. I tak si myslím, že se rychle regeneruju (obecně se mi vše dobře hojí) a druhý den už pomalu jím všechno, co chci. Takže až na ten pomrtvicový jazyk jsem spokojená, že mi pomohli zhubnout mé 4 zuby. Fakt díky. Nelituju.
P.S. Poslední 2 věty jsou ironie...