Long time no word

A já vlastně ani nevím proč. Ne, že by mě nebavilo psát si blog. Ale vlastně jo, nebaví. Sedím u počítače NEUSTÁLE. Jsem přesvědčená, že moje páteř už má tvar kopírující můj pracovní stůl a s každým odklopením notebooku mi umírá jedna mozková buňka. Po téhle vysoké škole budu mít 10 dioptrií, krunýř na srovnání obratlů a antidepresiva.

Jako zas tak strašný to není, přeháním, ale pravdou je, že u počítače trávím mnoho času. Možná až nezdravě moc, ale co člověk nadělá, když jeho jediný spojení se světem je právě internet. Škola, škola, škola. Točí se to kolem úkolů, který statečně odsouvám na druhou kolej a místo toho se učím nový věci.

Chleby peču neustále, více méně každý den. A když doma máme chlebu hodně, že by to ani můj chlebomilný otecko nesnědl, peču pro babičku. A když je ho opravdu hodně, házíme ho přes plot (věnujeme sousedům). Už jsem upekla kolem 18 druhů chleba, pokaždé zkouším nový, vlastně by mě nebavilo dělat pořád ten samý dokola, ačkoliv se to začátečníkům doporučuje.

Udělala jsem svůj první sýr. Žádná sláva to nebyla, protože kultury, které máme doma koupené asi 2 roky, měly být celou dobu v mrazáku, aby nechcíply, což nikdo nevěděl. Kultury jsem po 2 letech vytáhla ze skříňky na těstoviny a mouky a líbezně se na ně usmála a asi je pošlu do koše... No, takže to byl sýr bez kultur, přesto se "celkem" povedl a já jsem v tu noc snila o kulatých goudách a modrých nivách. Vážně uvažuju o tom, že si koupím sýrařský kurz a naučím se dělat sýry pořádně. Máme přísun čerstvého mléka od kraviček, co víc si domácí mlékař může přát. Jenom to vybavení je tak strašně drahá věc! Teploměry, vlhkoměry, PHměry, harfy, obří hrnce, zkumavky,... Udělat sýr vůbec není radost, abych byla upřímná. Udělat sýr je jako domácí kroužek chemie.  Od chlebů na míle vzdálený obor. Ale nepřestávám snít, takže do toho jednou budu muset praštit.

A vlastně je to poprvé, co jsem o podzim neměla podzimní depku. Snažím se chodit ven, což jsem teď kvůli mlze nedokázala (chodím do přírody za barák, a když je hustá mlha, tak se tam prostě bojím, máme tu dost divoké zvěře), peču a vařím denně něco dobrého, protože mě to baví a je to taková vášeň. Pomáhám mamce hodně s online výukou a jsem pevně rozhodnutá, že jestli jednou budu nucena učit přes PC, tak půjdu raději vybalovat do Kauflandu. Strašně moc mě mrzí, kolik emocí a lidskosti ty online hodiny postrádají. O co prvňáčci přichází, o co přichází učitelé, vždyť se to všechno najednou degradovalo na malé konference, kde je důležitý přenos obsahu a nic víc. Ale škola je i o jiných věcech! Prostě nemám depku, ale tohle mě mrzí. Stejně jako to, že nejspíš přijdu o dobrou praxi, na kterou jsem se 4 roky studia těšila. Kudla.

No, takže žiju, blog trošku tlel prázdnotou, ale já žiju. Hodně času trávím doma jako jezevec a dny se začínají trošku podobat jeden druhému. Občas mám takové nutkání udělat něco šilenýho, změnit stanoviště, odjet pryč a jednoduše tam být. Ale nevím, kde na to najít energii. Mám tolik povinností, co mě drží na jednom místě, že už neznám svět bez stresu. Chleby jsou moje záchrana. Tak já jdu jeden zadělat a dám do něj všechnu svoji lásku.

JO!!! A naučila jsem se šachy. Každý den mastím online šachové partie s lidmi podobné úrovně, jako jsem já (čti totálně neschopní začátečníci – teda oni jsou většinou schopnější) a moc mě to baví. A jestli se ptáte, zda jsem se nakazila Dámským gambitem, tak já odpovídám, že máte naprostou pravdu!

Jo a navrhla jsem galerijní projekt pro mou milovanou Annu Hulačovou. Jen v rámci úkolu do školy, ale stejně, strašně mě to vzalo. Uvažuju nad výraznou změnou oboru...