Nešťastný časy

Venku šikmo sněží, v poli za domem stojí jeřáb, nezávidím těm, co v této zimě musí pracovat venku a nemají na výběr. Sedím v chladném pokoji (můj pokoj je vždycky chladný a myslím, že díky tomu nebývám tolik nemocná) a přemýšlím, co budu dnes dělat...

V poslední době to nebylo úplně šťastné. Necítím se ve svý kůži. Věci se příliš nedaří a na jazyku zůstala povánoční patosová pachuť čehosi. Bert přestal žrát. A to je asi to, co mě tolik vykolejilo. Nevím proč. Hrozně jsem si to vzala a nějak až moc to vnitřně mnou pohnulo. Jedna věc se nedaří a mě to tolik rozhodí na několik dní? Co to je?

Přestal žrát zhruba jedno odpoledne, řekli jsme si, že mu dáme šanci přes noc, a když nebude nic snědeno, pojedeme s ním okamžitě na veterinu. Nedotkl se absolutně ničeho. Ztropila jsem skandál, že k našemu veterináři ho nepovezu, že ten nám ho zabije stejně, jako to udělal Edouškovi a že chci pořádnýho králičího veterináře, který do prdele ví, jak funguje králičí metabolismus. Tak jsme si vytelefonovali pražskou VIP kliniku a mamka musela poprvé řídit do Prahy. Teda, ona je zvyklá tam jezdit, ale jen na jeden bezpečný okraj, teď ji čekalo objet skoro celou Prahu. Zvládla to.

Na veterině Bert bojoval, seč mu síly stačily. Skákal mi až na hlavu (nepřeháním), zatínal drápky a škubal sebou, když jsme ho polohovali do nepříjemné pozice na rentgen. Měl malé infarkty pokaždé, když dostal džiganec injekce do prdelky nebo za krk. Strašně mi ho bylo líto. Už jenom proto, že ho vezeme hodinu a půl zavřeného v bedně, trápíme ho a následně ho vlečeme zase zpátky. Následujících 5 dní jsme tam jezdili denně. Dostával hodinové kapačky, zbrousili mu zadní stoličky, dostával antibiotika, látky na podporu chuti a trávení, jednou jsem vezla i bobky na rozbor kokcidií (naštěstí negativní).

Jasně, pro někoho hloupý králík. Stačí šlápnout na krk a je po trápení. Ale tohle je člen rodiny. Má jméno, mazlí se s námi, láskyplně nás olizuje a dává najevo náklonnost. Má své vrtochy, je náladový a přes den si pochrupává v temném koutě. Prostě to není už obyčejný králík, rozumíte. Prostě je to někdo, koho milujeme. Uděláte cokoliv, aby zase byl jako před tím.

Zjistilo se jenom jedno, že má v žaludku nějakou dehydratovanou natráveninu, že je prostě něčím lehce přiucpanej. Možná chlupy, možná kus krabice, co blbec před týdnem sežral, kdo ví. Králičí trávicí ústrojí je neuvěřitelně debilní systém, kterému stačí sebemenší změna a zvíře přestává žrát. Jak já říkám s vtipem, tohle je nejvíc nepodařený zvíře matky přírody. Nejhorší je, že jsou mrtě rozkošný, takže je prostě chcete... Hlavně, ať jsou hodně chlupatý, ty jsou nejvíc rozkošný. A to je taky nejvíc na hovno. Teda proti hovnu.

Zažil si strašný věci, až jsem chtěla říct, ať už ho netrápí, ale vím, že to, co pro Berta na té klinice udělali, by na jiné klinice neudělali.

Stále není ok. Žere, ale velmi málo. Furt mu cpeme mňamky, dokrmuji ho tekutým senem ze stříkačky (u toho vždy lítají chlupy, vyvádí neuvěřitelně) a cpu mu bylinkový sirup, na který jsem si málem vzala půjčku. Ale snaží se. Vidím to na něm, že se snaží, že večer má i rozvernou náladu, hopká po gauči, protože ví, že to má zakázané. Trousí menší bobky a občas ochutná kus lišty nebo zdi. Ale není furt v pohodě a já taky nejsem furt v pohodě. Rozhazují mě maličkosti, ale říkám si, že je to tím, že ani ve škole mě to teď nijak extra netěší, protože do ní prostě nechodím a jsem doma a plním vše u PC a už mě to extrémně SERE. Ale vážně, nenávidím to. Taky se bojím budoucnosti, co jednou budu muset překonat za překážky. A taky si někdy přijdu hodně sama, ale jenom trošku, to je spíš tak nějak všechno se vším.

Začala jsem plánovat cestu po ČR. Vzhledem ke covidu nevím, jestli bude uskutečnitelná jak, jak jsem si vysnila, ale chtěla bych objet hezká česká města. Třeba sama, prostě chodit po městech a užívat si je, jejich architekturu, to mám moc ráda. Ale venku je zima a nikam dovnitř se stejně schovat nemůžete. Tak ještě nevím, jestli se to podaří.

To bývají začátky roku vždycky tak na pytel, nebo se to děje jenom mně?