Moji milí, zde se dočtete ty největší magořiny. Rozhodla jsem se totiž, že si zapíšu, co se mi v noci zdá.
Někdo hodně moudrý řekl: není nic nudnějšího, než když Vám někdo vypráví, co se mu v noci zdálo. A je to pravda. Fakt mě neba, když mi kamarádka se zápalem sděluje: "A pak jsem běžela podél té rampy, která vysela najednou ve vzduchu a on běžel za mnou. A najednou jsem z ničeho nic spadla a on ale zůstal viset a potom to celé spadlo ale ta rampa byla pořád pod mýma nohama, ale jak on letěl,..." bla bla bla... Takže si nejsem jistá, bude-li to vůbec někoho zajímat.
Ještě dodám, že nejsem takový kabrňák, abych si pamatovala všechny mé sny. Podle vědců se nám jich za jednu noc zdá průměrně 7-8, a my si pak většinou pamatujeme ten první, nebo ten poslední. U mě je to většinou ten poslední. S pravidelností se mi vrací jeden škubací sen. Určitě jste ho taky měli. Padáte obličejem k zemi a těsně nad zemí, v moment, kdy by se Vám jinak v realitě rozbil čumák, sebou neskutečně škubnete a úlekem se vzbudíte. Moje sestra prý nepadá na zem, ale skáče do vody (plavec se v ní nezapře) a těsně nad hladinou sebou trhne.
Mým největším přáním je se ve snu proletět, což mi bylo za mou kariéru spáče umožněno jen jednou. So sad... :-(
A ještě než začneme Vás chci varovat, BUDETE SI MYSLET, ŽE JSEM NAPROSTO POŠAHANÁ. VE SKUTEČNOSTI JSEM ZCELA NORMÁLNĺ HOLKA!!! Více méně...
9.-10. července - GYNEKOLOGIE
Stala jsem se gynekoložkou animovaných anime postaviček. Ehm, dovolte mi, uvést to na pravou míru. Vlastnila jsem nádhernou gynekologickou kliniku, včetně nejmodernějšího vyšetřovacího křesla, nejnovější vybavení, krásný nábytek. Jednotlivé detaily v tomto snu byly velice důležité. Prostě, má gynekologická ordinace byla dokonalá. Ale návštěvnice, které za mnou chodily, byly animované. Aby jste rozuměli, k samotnému procesu, k prohlídce, jsem se nedostala. Také se Vám to stává? Celý sen na něco čekáte, a nikdy se nedočkáte, protože se vzbudíte v nejlepším. Takže, gynekologická prohlídka prostě nebyla důležitá. Důležitý byl ten fakt, že já jsem doktorka, a oni jsou anime. Padlé na hlavu. Ale člověk si své sny nevybírá. Oni si vybírají jeho, no ne? Vzbudila jsem se těsně po okamžiku, kdy jsem strčila ruku v gumové rukavici do kelímku s průhledným gelem (naprosto netuším k čemu byl a proč jsem to udělala). Ale úplně jsem cítila ten chladivý gel na rukou, tu jeho konzistenci, strukturu. A přitom jsem to nikdy nedělala. Ale člověk si tak nějak představuje, jaký by to asi byl pocit...
10.-9. července - KUŘAČKA
Po celou dobu snění jsem sháněla cigarety. Ve skutečnosti nekouřím, ale člověk si občas řekne, že by mu nějaký ten čoud neuškodil, ale mě hrozně vadí ten smrad. Hrozně mi vadí . Proto nerozumím, k čemu jsem je vlastně potřebovala. Nejlepší na tom všem ovšem bylo, že mi je pomáhala shánět moje mamka. Zrovna jsem pobíhaly po městě, všechny trafiky a obchody s kuřivem zavřené. A já tak moc potřebovala CIGARETY!!!! A nedostala jsem je. Opět se můj sen nedobral k tolik očekávanému konci. Ráno jsem se vzbudila s pocitem: "Chtělo by to cigárko" ale rychle jsem ten pocit zahnala. Protože mi cigarety hrozně smrdí...
13.-14. července - VLKODLAK
Pach smrti. Takhle bych nazvala včerejší sen, který se mi zdál nad ránem. Vrátila jsem se v čase na sportovní soustředění v Chorvatsku, kam jsem jela s mými spolužáky letos na jaře. Ve vzduchu byla cítit smrt. Jeden z mých spolužáků se proměnil ve vlkodlaka (ne úplně, v podstatě to byl člověk s drápy a tesáky) a nemilosrdně nás všechny vraždil. Já jsem před ním utíkala a schovávala se za těla ostatních, čímž jsem mu pomohla povraždit pár svých kamarádek, jak etické, že? Dostala jsem se do chaty, zavřela se v ložnici, zatáhla závěsy. A čekala jsem na smrt. Není nic horšího. Není nic horšího, než když víte, že si pro vás někdo jde, že vás zabije. Že za okamžik budete mrtví. A vy na to jenom čekáte. A zase jsem se nedočkala...naštěstí...
14. - 15. července - ŘIDIČKA
Řídit neumím, naprosto netuším, jak auta fungují (princip motorů znám, ale řazení, spojka, co to je?). Řidičák plánuji někdy později. Ale ve snech, ve snech jsem prosím pěkně řídila už několikrát. Vždy jaksi uvedu auto do pohybu a mám z toho extázi. A téměř vždy to končí smrtí mě a mých spolujezdců, protože se z ničeho nic objeví sráz, ze kterého spadneme ale to je už vedlejší. Takže včera v noci jsem si opět zařídila. Vezla jsem mě a mojí mamku na dovolenou kamsi k moři. Sjely jsme z útesu ale nezabily se, jako bych to udělala záměrně. A jely jsme pod vodou. Řeknu Vám, řídit auto na dně moře byl neskutečný zážitek. Nikdo neřešil, že nemáme kyslík. Prostě jsme jely na dně moře, já jsem řídila auto a mamka na místě spolujezdce z toho měla neskutečnou srandu. Vyjely jsme na břeh a krosily to přes skalnaté pobřeží. Pohodička, nic nenormálního se neděje, právě jsme vyjely z vody a drandíme si to po skalách, no co. Když vtom nám došel benzín. To jsme zrovna šplhaly po miniaturní silnici, vytesané kolem skály (takové ty hrůzostrašné serpentiny, známe) a já stále za volantem. Úvízly jsme uprostřed skály, v autě, ze kterého se nedalo vystoupit. Ještě, že sen skončil, asi bych to s námi strhla dolů ze srázu, a obě by jsme se opět, už asi posté, zabily...
17. - 18. července - AUTOBUS
Stojím na autobusovém nádraží a všechny autobusy, které by mě měly dopravit domů, mi ujely. Naschvál. Udělali mi to naschvál, projeli okolo mě a nezastavili, nedali mi možnost si nastoupit. Nezastavily na zastávce. A já jsem tam stála a vztekle se dívala na poslední odjíždějící autobus. A věděla jsem, že na této zastávce zůstanu stát navždy...(ve skutečném životě mám opravdu fobii z toho, že nestihnu autobus a tak stojím na zastávce vždycky (!) o půl hodiny dřív, a nemůžu si prostě pomoct...)
19. - 20. července - RUKA
Chodila jsem po mém rodném městě a držela se s někým za ruku. Stávám se vám to také? Že po celou dobu snu s někým jste, ale nepohlédnete mu do tváře? Nezjistíte, kdo to je? Ruka, kterou jsem držela, mi byla známá, postava, která se mnou šla, mi byla známá. Ale tvář nikde. Když v tom, těstě nad ránem, jsem zvedla hlavu a pohlédla mu do tváře... byl to on. Neustále mě pronásleduje. I v mých snech. Probudila jsem se s ním. A nemohla se ho celý den zbavit.
20. - 21. července - NEPOZNANÁ
Tento sen byl vskutku velmi prapodivný. Byla jsem mužem, který se touží stát ženou. Bydlela jsem v malinkatém bytě, v paneláku , který stál na místě, kde je teď ve skutečém světě náměstí (prostě divný). Ve svém bytečku jsem se oblékla do nádherných letních květovaných šatů, nasadila si paruku (která vypadala jako mé skutečné vlasy), nalíčila se, obula podpatky a vyšla ven. Nejlepší na tom bylo, že mě nikdo nepoznal. Nešlo vůbec o to, že jsem muž, který chce být žena, ale šlo o to, že mě nikdo nezdravil, nikdo mě neznal, nikdo si mě nevšímal. A to je, pánové, ten nejlepší pocit. A vyzkoušet si být transvestita taky není zkušenost k zahození.
23. - 24. července - NÁRODNĺ TRAGÉDIE
Objevila jsem se na veterinární klinice, kde sbírali kožichy mrtvých mazlíčků. Jednoduché. Zemřel vám pes? Přineste ho, mi si schováme jeho srst a vrátíme Vám zbytek. A mně ve snu zemřel králíček. Aby jste rozuměli, u nás je to další člen rodiny, jediné zvířátko, které jsme kdy měli, vychován na koberečku, s rohovou toaletkou, pravidelně stříhán, udržován v čistotě, papá jen bio zeleninku a bio ovoce, aby jeho játrům neubližovaly dusíkem podporované výpěstky ze supermarketů. A ten mi ve snu zemřel, jakýsi doktor se chystal, že hos táhne z kůže. Už držel v ruce nůž a nařezával mu kůži u ocásku. Tu bolest, ztrátu, smutek jsem cítila tak hluboce, až se mi z toho stáhlo hrdlo. Ve snu mi vytryskly slzy, doopravdy jsem se schoulila do bolestné křeče a vzbudila se zamotaná do peřin. Pět minut jsem zírala do stropu, když vtom mi na dveře zaklepala sestra a přinesla mi můj malinkatý kožíšek na pomazlení (jo, nosíme si králíka do postele, no a co!). Byla to úleva. A zároveň jsem si uvědomila, že až ta chlupatá potvora chcípne, pro celou naší rodinku to bude národní tragédie.
25. - 26. července - VĚZEŇ NA ÚTĚKU
Řeknu Vám, vězni na útěku to nemají lehké. Ani omylem. Já jsem se jedním vězněm na útěku stala na včerejší noc a po celou dobu jsem se schovávala a hledala úkryt. Najít místo, kam se schovat, kam se vmáčkout, kam ukrýt své tělo aniž by Vás našla policie při policejních razijích, to není snadné. Neustále jsem ve stresu pobíhala mezi domy a prosila lidi o úkryt, prolezla jsem spoustu cizích domů, hledala tajné půdy, hluboké skříně, nenápadná zákoutí, zakryté sklepy. Když mi nic nevyhovovalo, utíkala jsem o dům dál a zase hledala novou skrýš. Ten strach z objevení jsem dokonce i ve snu prožívala hrozně intenzivně. Nic příjemného.
5. - 6. srpna NEKONEČNÝ POHŘEB
Objevila jsem se uprostřed moře na ostrově Pohřbů. Byl to ostrov, kde neustále probíhaly pohřby, jako na běžícím páse, jeden za druhým. Sotva smuteční hosté oplakali mrtvou babičku, napochodovala nová rakev s novými plakajícími a celý ceremoniál se opakoval. Tento sen má spojitost s mým bývalým přítelem, mohu-li ho tak nazvat (ano, myslím toho blonďatého klavíristu). Zrovna před týdnem mu zemřela babička, kterou jsem já osobně měla moc ráda. Na její pohřeb jsem nešla, protože vím, že bych to emociálně neunesla (když brečím, jsem hrozně ošklivá). Moje mamka tam šla, potom mi vše vyprávěla a já jsem si to promítla do snového světa. Byl tam, celý v černém, brečel. Kolem něho spousta lidí v černých oblecích, s kapesníky v ruce. V tu chvíli mi to bylo jedno. Dokonce jsem se koupala v moři, měla na sobě barevné plavky a pozorovala ten pohřeb z vody. V klidu jsem byla do té doby, než se tam objevila skupina plná známých tváří. Říkám si: "Sakra mami, co tu děláš? Tati? Babi?" Všichni v černém, s kapesníčky v ruce. Seděla jsem ve vodě, vlasy mě studily na zádech a moje rodina nesla rakev. Uvnitř byl můj děda.
6. srpna 2015