Kulturní bloček

Moje žití v Praze má neuvěřitelný množství výhod, třeba hroznou spoustu jídla kolem a nekonečný přísun zábavy (ano, moje první výplata už je v tahu). Rozhodla jsem se, že nebudu sedět na prdeli a konečně po 5 letech studia a odříkání toho, že jsem nikdy neměla na nic čas a vždycky se musela večer vracet na autobus, si dopřeju kulturu a dám do toho celou výplatu, prostě budu chodit na výstavy a kina a kupovat si knížky, až z toho budu celá zahlcená a na psychiatra. Komu tohle souvětí přijde moc dlouhý, souhlasím, mně taky.

Užívám si to a je mi jedno, že jdu do kina sama. U nás na malém městě bych do toho asi nešla. Nevím proč, asi vždycky potkám někoho známého a nepotřebuju před nimi vypadat jako lůzr, co chodí do kina sám. V Praze si to naopak neuvěřitelně užívám. Před každým kinem si dám dortíček, před každou výstavou si dám zmrzlinku, prostě je to taková ta samota, kterou chcete. Chcete jenom svou dávku pervitinu kultury a nechcete se o svůj vnitřní hlas s nikým dělit. Je to prostý. Zkuste někdy jít na výstavu nebo do kina nebo do divadla bez doprovodu. Být konfrontovaný jen se svým vnitřním světem je krásný a léčivý a já to miluju. Zažívám samozřejmě i ty samoty, co jsou nežádaný (na to trošku pomáhá knížka nebo prosecco), ale v kině a v galerii ne. Kino a galerie, to jsou zážitky, co jsou jenom pro mě. Je to wellness, co dopřávám svý duši. Výběr filmu je podle mě, výběr výstavy je můj výběr, seru na ostatní. Fakt doporučuju!

Moje kulturní portfolio zážitků se tak rozrůstá každým dnem a tohle já prostě na tý Praze MILUJU. Jak se na každým rohu něco děje. Jak si můžu všude dojet svou nelegální studentskou Lítačkou (už nejsem student, ale systém na to ještě nepřišel LOL), vyvalit si tam prdel a užívat si to. Jednou jsem jela tramvají z mého obydlí do centra, zmerčila jsem plakát na výstavu Skály, vyfotila to do mobilu, že to v budoucnu prozkoumám a HLE. O týden později se courám centrem s Martinem na telefonu a najednou... Skála přede mnou v galerii U Kamenného zvonu. Nestydatě jsem mu to típla a šla na Skálu, co za hodinu zavíral (od té doby miluju chodit do galerií před zavíračkou, protože je celá jenom moje – nejlepší zážitek zaručen).

Takže tady zděs můj kulturní bloček – aneb co Julie stihla cca v posledních 14 dnech.

GALERIE

FRANTIŠEK SKÁLA A JINÉ PRÁCE – Dům U Kamenného zvonu.

Františka Skálu znám díky studiu na fakultě. Náš tehdejší vyučující na grafiku se pokoušel z nás udělat vzdělané slečny s rozhledem (byl zlej a všechny jsme se ho bály). Naučil mě hledat kvalitu ve věcech kolem mě, zejména pak v knihách a umění. Na Skálu bych za jiných okolností nešla. Ale protože zpětně k tomu zlému ošklivému učiteli chovám platonickou lásku, šla jsem sama na Skálu. Výstava věnovaná jeho ilustracím je něco tak něžného a křehkého, že to musíte vidět. Knižní ilustrace je těžký řemeslo (když ho chcete dělat dobře, samozřejmě), který vyžaduje po umělci skloubit text a výtvarnou techniku, protože potřebujete předložit opatrně dětskému čtenáři svou vizi příběhu. Víc křehkou věc v umění prostě nenajdete. Snad jenom skleněný vázy, ale ty nikoho moc nevzruší. Prostě kde je František Skála, tam je pečlivá práce. Detail, neuvěřitelný smysl pro detail. Hebkost, jemnost, peříčka a vylisované kvítky. Podivné postavičky a ukryté vtípky, které uvidíte, jen když si nasadíte brýle na čtení a ponoříte se do jeho dětské duše. Chci být jako Skála. Chci být jeho dcera nebo vnučka, hrát si v jeho ateliéru a sledova ho při práci. Jeho výstava mě uchvátila, probudila ve mně dítě a zažehla ve mně ohromnou skálovskou lásku. 

A těch několik desítek cestovních deníků, co tam byly ve vitríně vystavené, mi vehnaly takovou slzu do oka, že jsem se po několika dnech do galerie vrátila, abych si jednu z reprodukcí jeho cestovního deníku Peru 2000 koupila. A hrozně moc to nechci číst, protože až to přečtu, budu smutná.

COMPASSION FATIGUE IS OVER – Galerie Rudolfinum. Moje oblíbená galerie, já měla cestu kolem a byla volná chvíle. Vstupné je zdarma, průvodce si můžete stáhnout do mobilu, co víc si přát. Na mě až příliš těžká výstava, ačkoliv téma mě hodně zaujalo. Šlo pouze o videoprodukce, takže z galerie se staly takový malinkatý kinosály oddělený prostorem, mohli jste se dívat na filmy a přemýšlet o životě brouka. Ale ať nejsem pichlavá, nejvíc na mě zapůsobila první instalace o sexuálních pracovnicích a pracovníkách, co vypráví své životní osudy, a pak poslední instalace, kde se opuštěný muž prochází opuštěným letištěm. Tyhle dvě věci se mě nějak dotkly, zbytku jsem nerozuměla, ačkoliv jsem se snažila porozumět hrozně moc moc moc. Tuhle výstavu by stálo za to projít s kurátorem nebo si ji dát s komentářem, protože videoumění moc neumím číst a vlastně ani nevím, jak ho jako divák přijímat. Přitom jsem zavalená videem dennodenně. V galerii nevím, co si z toho vzít. Nemám kulturní kontext, nemám kompetenci k tomu to rozklíčovat, prostě bych potřebovala dovzdělat. Třeba se tam vrátím na nějakou komentovanou prohlídku a dám tomu ještě šanci.

FILM

NEBE – Tomáš Etlzler, kino Světozor. Neuvěřitelná věc, co mi sedí v žaludku ještě teď. Poprvé jsem se vydala do Světozoru (a okamžitě si to kino zamilovala) a poprvé sama a byla to láska na první pohled. Minisál o 6 řadách, kde jsem já a dalších 5 lidí (ano, víc nás nebylo) ronila slzy nad drsným reportážním dokumentem od Etzlera o novodobé necitlivé a kruté Číně. Jestli máte rádi sociální témata, chcete se trošku zorientovat v čínské politice a mít rozhled o tom, jak se novodobá dokonalá a rychle se vyvíjející Čína NEstará o sociálně slabé a chudé, doporučuji všema deseti. Mně to vyrobilo díru do uše. Takže film pecka. Téma drsný, film drsný, bolí to asi proto, že to je realita a ne scifi.

Zjistila jsem, že Světozor dělá Dokupondělí, tedy každé pondělí promítá dokumentární filmy. A ti, co poslouchají náš filmový podcast asi možná už tuší, že já jsem velká milovnice dokumentů, takže tohle zjištění mě uvedlo do stavu hluboké zamilovanosti do kina Světozor. Prostě kdo mě chce spatřit, každé pondělí ví, kde mě najde.

DIVADLO

TŘI GRÁCIE Z UMAKARTU – Studio2, letní scéna Vyšehrad. Na představení jsem se dostala spíš omylem a jako náhradník. V divadle jsem kvůli coviďákovi nebyla dlouho (ostatně to platí pro kino i galerie), o to víc jsem si to s mamkou užila. Venkovní divadlo pro mě byla premiéra, Studio2 nikoliv. Vím, že tam jsou představení 50 na 50. Buď je to top a zážitek, nebo propadák a litujete peněz od první minuty představení. Grácie byly super. Ačkoliv se může zdát, že Adamovská je hlavní tahoun, není tomu tak. Mám ji jako herečku ráda, avšak Anežka Rusevová (doposud jsem neznala) mi přišla úžasná. Pokud na představení půjdete, doneste jí kytku, byla super. Měla jsem ten den uvolněnou náladu a ačkoliv sprchlo a hlediště šustilo asi 10 minut pláštěnkami (obdivuju herečky, že to daly bez mrknutí oka), byl to zážitek zase úplně jiného ražení, než který máte uvnitř divadla na pohodlných polstrovaných sedačkách.

KNIHA

Aneb státnice jsou za mnou a já konečně mám čas platit pokuty v knihovně a dočítat vše, co jsem si půjčovala a se slzou v oku nesměla číst. BELETRII!!! Všechnu literaturu k diplomce jsem vrátila a hurá do zábavnější sekce.

PŘED POVODNĺ – ANNA BOLAVÁ. Poslední kniha mé srdeční záležitosti, Anny Bolavé. Věřím, že Bolavá rozumí mé duši a píše knihy přímo pro ni. Což se u této knihy tak úplně nestalo. U čtení jsem vnímala inspiraci erbenovským Vodníkem a tak trochu jsem viděla za rohem vykukovat Miloše Urbana s JEHO Hastrmanem. Nějak moc vodníků, co? Anna Bolavá má taky svého a podle mě to bylo zbytečný. Zacházet do scifi prvků v tak křehké knize mi přišlo nadbytečné, ale protože miluju její schopnost pro atmosféru, hodnotila jsem 4 hvězdami z 5. Jsem totiž skalní fanynka Anny Bolavé, co je schopná jí ledacos odpustit.

RŮŽE Z JERICHA – MICHAELA ŠTĚCHOVÁ. Moc multikulti témata v beletrii nevyhledávám. Ne, že by mi vadila, ale politice Egypta, Súdánu, Saudské Arábie, Sírie apod. nerozumím a ačkoliv se snažím porozumět, furt tomu moc nerozumím. Růže z Jericha, román o Češce, co žije v Německu a zamiluje se do Egypťana. Pomalý rozjezd, pak skvělý střed co mě opravdu chytil za srdce vystřídal konec, co byl přitažený za vlasy. Ach jo.  

DĚDINA – PETRA DVOŘÁKOVÁ. Nejlepší jsou ty knihy, ke kterým se dostanete náhodou. Který vám někdo dá do ruky, abyste se nenudili při cestě autem. Dědina mě chytila za srdce, díky Martinovi mám k Vysočině svůj osobitý vztah a Dědina je právě z oblasti Vysočiny. Je o pseudo vesnici, ale myslím, že každý si za postavami v knize najde reálné osoby. Upozorňuji, že v knížce není jediná kladná figura, všechno jsou to závistivý a relativně necitlivý osoby vychovaný venkovem a komunismem (nebo rodiči, které vychoval venkov a komunismus). Na knize mě vyděsila autorčina schopnost nahlížet lidem do hlav a bavila jsem se nad její studenou upřímností. Se svými postavami se vážně nemazlila. Dvořáková je podle mě silná ženská novodobá autorka, co ví, o čem píše. Navíc jazyk v týhle knize je neuvěřitelná lahůdka (smažinky jsem zařadila navždycky do mého slovníku). Doporučuju.

A z vůně citrónu jsem přečetla jen 20 stran a přenechala s radostí čtenářkám věkové kategorie 12 - 14 let. Knih s lesbickou tematikou je opravdu jako šafránu, čekala jsem, že citróny budou super zpestření a na knižním trhu světlou výjimkou, ale za mě béčková, céčková literatura. Pardón. Neodporúčam. 

P.S. Na jediný akci po mně nikdo nikdy nechtěl ten posratej covid test, tak to neřešte, nikoho to nezajímá... really.

P.P.S S Martinem jsme sesmolili druhý díl podcastu, kdo si rád pustí naše žvatlání o dokumentech, ať na sebe nechá spadnout drobnou dokumentární spršku.

P.P.P.S. Finally,I am the woman I always wanted to be. Really.

P.P.P.P.S Julie je zpátky. Nevím, jestli každou sobotu, jak bylo zvykem, ale jsem zpátky. To jste celí jurodiví, což.