Hroznetajne | Happier than ever

Když jsem od tebe dál, jsem šťastnější, než kdy před tím.

Kéž bych to mohla lépe vysvětlit, kéž by to nebyla pravda. 

Dej mi den nebo dva, abych si vymyslela něco chytrýho, abych si napsala dopis, kterej by mi řekl, co mám dělat.

Zvláštní, můj život je jako kdyby ho napsal nějaký scénárista béčkovýho filmu. Vlastně nedokážu za posledních několik dní, měsíců říct, jestli je všechno tak, jak to má být. 

Úsměv, fake it till you make it.

Jsem šťastná, jo, ale má to na sobě takovou divnou patinu, takový povlak, jako když dlouho neutřete z DVD přehrávače prach. Je to pořád funkční a super přehrávač, ale prostě jste líný prase, co si doma neuklízí, takže se začnete cítit mizerně, protože ta vrstva prachu je větší a větší. Co to melu, dneska každý smaží Netflix. Trapný metafory.

Nejvíc mě v poslední době naplňuje plavání, kolo, běhání, posilování, švihadlo, běhací pás,... asi chápete. Věci, kde se můžete více méně zlikvidovat. Pokaždé hledám to stejné, je jedno, jaký sport jdu dělat. Čekám na ten flow, kdy mě začne strašně bolet tělo, potím krev a v hlavě mi hučí. Taková nirvána, při které jste na chvíli mimo svý tělo. Zapomenete, že se hýbete, prostě si říkáte TOJEVONO, TUHLE BOLEST CHCI. Při plavání mi to trvá tak 45 minut dosáhnout takovýho "orgasmu". U běhu mi trvá zhruba půl hodiny, než zapomenu, že běžím a nohy se mi točí tak nějak sami. U kola na to zapomenu relativně rychle, kolo je kouzelný. Pokaždé volím sport podle toho, jak moc rychle se chci zničit. Vlastně utíkám od svých starostí a problémů. Uteču problémům, ale budu kurva nejvíc sexy, co jsem kdy byla, koupím si konečně kalhoty začínající číslem 30 a budu se fotit v zrcadle nahá.  

Strašně jsem se bála momentu, až otevřu blog a budu muset něco napsat. Myslím na to každý den, vážně. Cítím, že něco napsat bych chtěla, ale... Asi mi to nejde, protože jsem tu byla vždy upřímná a teď se toho strašně bojím. A tak běhám a plavu a žeru kytky, snažím se moc nemyslet na to, kolik věcí jsem v životě posrala a kolik věcí mi vlastně vyšlo skvěle a proč bych TEĎ měla být šťastná.  

Jsou ale dny, kdy vše dává smysl. Kdy se stanou ty správný věci, kdy se opiju s tím správným člověkem a pak se dějou ty správný věci. Kdybych to vyprávěla Julii o 4 roky mladší, strašně by se urazila, strašně by mi nadávala, že jsem hloupá, že jsem přestala věřit ideálům, který jsem měla, že jsem přestala být spořádaná, správná a zásadová a intelektuální. Vzala by Dekameron a omlátila by mi ho o hlavu, řvala by na mě, až by měla pěnu u pusy, jak jsem ubohá a trapná, že se chovám neuvážlivě a přesně tak, jak jsem si slíbila, že se NIKDY chovat nebudu. Jenomže mně je zase o 4 roky víc. Takže jebat na to. 

Takhle to bude.

Jsem šťastná. Happier than ever.