Nepíšu blog, protože žiju život. Netvrdím, že vy, co ho píšete, žádný život nemáte, ale já to zkrátka mám jako na houpačce. Buď nevím co se sebou, tak píšu o sobě, nebo naopak moc dobře vím, co se sebou, tím pádem nepotřebuju dál přemýšlet o sobě. Dává to smysl?
Milý deníčku,...
Asi jsem dospěla. V poslední době jsem si hrála na dospělou a nosila takovou tu jsemsamostatnádospěláasoběstačná masku až jsem tomu nakonec asi začal věřit, že taková skutečně jsem. Nevím. Jsem šťastná a zase strašně moc zamilovaná a trochu se cítím provinile, že ne všichni okolo mě jsou teď šťastní a strašně moc zamilovaní. Většinu času jsem byla sama, vím moc dobře, jaký to je být nešťastný a ne úplně spokojený. Ale zčista jasna jsem se objevila blízko někoho, kdo je samostatný, soběstačný a dospělý a možná mě trochu postrčil k tomu, abych taky taková začala být. Možná mi naznačil, že už je čas vykvést? Nebo nemusel naznačovat vůbec nic, jen jsem se vedle něj tak začal cítit?
To mám tak vždycky, když někoho nového potkám. A nemusí to být partnerský setkání, myslím jakékoliv. Něco z toho člověka přeleze na mě. Začnu se mu podobat, jako kdybych chtěla rozluštit, proč je takový, proč vidí svět právě takhle a proč říká to, co říká. Začnu mluvit trochu jako on. Začnu tím člověkem trochu prostupovat, lehce se podřídím, a jako kdybych se v něj začala trochu proměňovat. Jsem dotyčným třeba do takové míry fascinovaná, že se začnou přetvářet i moje názory, přebírám jeho nálady a toužím být jako on. Není to posedlost, jen čirý okouzlení... Jenomže zjišťuju, že... Čím jsem starší, tím méně tohle dělám. Snažím se zůstat já, ačkoliv jsem toho člověka absolutně, ale absolutně plná. Došla jsem do toho bodu, kdy můžu nabídnout jen samu sebe, snažím se nedělat ze sebe někoho, kdo nejsem a naplno si užívám to, jaký je ten druhý, protože se mi líbí. Jako člověk. A to je krásný. Považuju tenhle můj nový skill jako znak toho, že jsem zase o kus zralejší.
Taky jsem zjistila, že když je někdo delší dobu sám, je vlastně strašně vyčerpávající být s někým zase intenzivně. S někým, kdo je tak moc doširoka, kdo zabírá celou místnost svou přítomností, kdo ze sebe chrlí svoje nitro a dává se všanc, odhaluje se a čeká na reakci. Vlastně zjišťuju, že ačkoliv jsem z někoho unešená tak moc, že bych mu věnovala každou svou vteřinu svého bytí, potřebuju pár vteřin pro sebe. Být sama. Vypnout, nemluvit a nenechat si čeřit vody něčí osobností. Zjistila jsem, že moje pobláznění jinou osobou prostře potřebuje občas vypnout a hodit restart, jako počítač. A taky jsem se naučila to druhému říct. Považuju tohle zjištění jako krok k mý větší zralosti.
Nechci být trapná a říkat, že věřím na sílu vesmíru, nic takhle explicitně nepojmenovávám, jenom jsem se některými věcmi přestala v životě trápit, protože vím, že přijdou v ten správný čas. Věděla jsem, že jednoho dne přijde někdo přesně akorát pro mě a nějak jsem nechala být to, kdy to přijde. Byla jsme smířená s tím, že pokud to přijde v 50 letech, tak to bude v 50 letech, ale určitě to přijde. Nic neuspěchat, nic nechtít hned teď a za každou cenu a přes mrtvoly a ať mě klidně přejede vlak ale já to chci. Dovedla jsem se zklidnit. Výdech, nádech. A on přišel. Říkala jsem mu, že jsem věděla, že ho potkám, protože jsem si ho objednala. Smál se, ale ono to tak skutečně bylo. Už jsem ho měla dávno objednaného, jenom jsem nevěděla, že je to zrovna on. Je to snadný. Přitahuješ to, co vysíláš. Sice jsme se seznámili strašně zvláštním způsobem, ale seznámili jsme se v ten správný čas, v tu správnou chvíli, až když jsme měli za sebou to, co jsme si měli odžít. Patetický. Ale podle mě určitá známka zralosti...
Pro každého je jiná část jeho života tím "nejlepším obdobím". Někdo říká, že dětství bylo nejlepší, někdo vzpomíná na svých 15 a někdo na třicítku. Já jsem vždycky říkala, že to nejlepší období je TEĎ. Ale moc jsem tomu nevěřila. Teď ale svému "teď" věřím docela hodně. Moje nejlepší část života je TEĎ. Cítím to v každém svém kousku svýho těla. Vitálně a duševně se cítím na vrcholu. Dovedu se o sebe postarat, dovedu si vybrat, čemu se chci věnovat, užívám si svoji svobodu a mám někoho, kdo to cítí stejně. Teď je nejlepší část mýho života a já si tu vlnu extáze docela dost jedu. A tohle je podle mě další známka zralosti.
Možná všech 10 znaků zralosti dohromady nedám, anebo bych jich naopak dala víc než 10, na tom vlastně nesejde. Žít přítomným okamžikem, umět být sám, neztratit sám sebe, cítit se dobře v teď a tady a uvědomovat si svoje štěstí, to je za mě strašně moc kroků, který jsem v novém roce udělala. Dvacet dvojka je magická, či co.
Ale partnerský horoskop nám nepřeje, tak jen abyste si nemysleli, že je všechno ideální :D.
Mějte se fajn, nebuďte ezo a nečtěte partnerské horoskopy.
J.
