Jé čau, tebe jsem dlouho neviděla!!!

Si připadám teď, jako když objevíte zapomenutou krabičku s pokladem, kterou jste si vyrobili, když jste byli malí. Vnitřek pro vás tehdy znamenal strašně moc. Ztvrdlá žvýkačka, postavičky z kinder vajíček, zpuchřelé gumičky do vlasů s plastovými sedmikráskami, ulepené zmačkané samolepky, které jste vyhandlovali na hřišti za jiný ulepený zmuchlaný samolepky. No dneska je pro vás ten vnitřek spíš takovou připomínkou něčeho, co už nikdy nebudete a má to divnej patos a vůni a je vám ze sebe spíš blbě. Protože jste velký, prostě takovýhle klišé dneska budeme řešit... Ministerstvo zdravotnictví varuje - Julie je vlastně pořád stejná trapka. 

TVL kam jsem se to zase dostala. Upřímně sem občas na můj blog nakouknu a zděsím se, že na počítadle návštěv jsou stále čísla. Jako kdo tady co pohledává? Připisuji to náhodným návštěvám z vyhledavače, protože třeba moje články o výstavách a náhodný recepty na chleba, tyhle příspěvky jsou vyloženě zlato, ty jsou nosný, to jsou pilíře týhle stránky (ironie). Dneska nemám dobrou náladu, ačkoliv život, který vedu, je dokonalý do posledního detailu. Do posledního DE-TAI-LĺČ-KU. Tímhle nastavením naserete tolik lidí!!! Když totiž zapomenu, že jsem lidský druh, kterému je vlastní se neustále hnát za lepším a který furt doufá, že bude šťastný až po tom, co uloví to neuchopitelné VĺC. Když tohle všechno opomenu, zjišťuju, že mám všechno. Absolutně všechno. Nepotřebuju víc, takhle, jak to je, je to skvělý a dokonalý. Ale jsou prostě dny, kdy se nedaří, do žil se vlije jiný koktejl hormonů, než normálně, a mozek spouští panické blikání červených sirén. Ale přesně tyhle dny taky potřebuju, a když nastanou, řádně si v nich máchám hubu a užívám si je. 

Hele, čím víc píšu, jak je můj život skvělý a čím víc to opakuju, tím víc mám dojem, že samu sebe o tom musím přesvědčovat a to taky nepůsobí zcela věrohodně.

Abyste pochopili, já teď mám takový ten divný svědivý pocit, jako když potkáte po 10 letech starýho známýho a během 10 minut mu musíte sdělit, co jste v těch 10 letech svýho bezvýznamnýho života dělali. Většina z nás se uchýlí ke komentování svých vztahů, práce, dojde možná řeč na to, jeslti se stěhujeme nebo bydlíme furt v tom šíleným bytě jako zamlada, případně když je ten naproti znalejší kontextu, zeptá se možná i na rodinu. Taky se v takové konverzaci většinou zmíní, jestli jste se stihli rozmnožit nebo se rozmnožil někdo, koho oba znáte. Utrousíme něco o penězích (celkové zdražování, počasí, tyhle blitky, oblíbený témata, který nám pomáhají se ubezpečit, že i ostatní jsou na tom stejně na hovno jako my). A pak se to uzavírá větou typu: "Hele, musíme se někdy sejít, to je strašný," nebo "Tak někdy napiš, dáme kafe," anebo když konverzace ani jednu stranu dostatečně nevzrušila: "Tak zase někdy, hele třeba dřív, než za 10 let.

" A vy víte, že to byly kecičky, jen aby už to divný svědění skončilo, a vy vlastně strašně spěcháte, hele tak zase někdy, až budu mít víc času (nebudete, na tohohle člověka nebudete). 

No a takhle já si teď přijdu na mém blogu. S tím rozdílem, že já se přesvědčuju, že někoho ta výše popsaná témata zajímají. Stejně jsem sem psala vždycky čistě jen z egoistických důvodů. Abych ušetřila za terapii, na kterou teď na rozdíl od mého mladšího já hledám peníze, protože lidi mojí generace bez terapeuta nedovedou žít. To jsem jako zjistila za tu dobu. Nemá někdo tip na někoho, kdo by unesl problémy člověka, který vlastně nemá žádné objektivní problémy? To je totiž asi moje diagnóza. Protože jak jsem řekla, já jsem nejspokojenější, nejšťastnější člověk na světě (křečovitý úsměv). 

Ne, teď vážně. 

V práci jsou lepší a horší dny, asi záleží, jak zrovna teče energie od dětí. Jestli mě dobíjí a dělají mi den lepší, nebo jsou to naopak malý upírci, co mě vysajou tak neuvěřitelně, že mám chuť se na všechno vysrat a už do tý práce nikdy nejít. Když to ale vezmu kolem a kolem, pracuju na škole nadstandartních rozměrů, vnímám ty skvělý vztahy a vstřícnost lidí okolo mě. Tohle je mnohem víc než dokonale vybavená škola. Troufám si říct, že mám i nadstardartní děti, ke kterým sice někteří rodiče přistupují jako k polobožstvu (takové dítě se brzy začne vnímat jako nadstadartní polobožstvo a s takovým jedincem je těžké pořízení), ale většina jsou vážně super děti a jak jsou starší, tak už i chápou můj ubohý humor a to mě baví.

Rozmnožená nejsem, ale vnímám hroznej tlak od okolí (asi tušíte, holky, co mám na mysli). Jako kdyby holky 25+ už měly nad hlavou nějakou prázdnou bublinu, do který mají všichni potřebu vkládat otázku o rodině, svazku, prstýnkách a těchhle hovnech. Musím se smát sama sobě, protože pořád držím postoj, že já tyhle věci nepotřebuju a nechci. Ale ve skrytu duše jsem obyčejná holka, co přesně tyhle věci chce a moc po nich touží, jenom se bojí vyslovit, že je chce, protože nechce být zklamaná, kdyby náhodou nepřišly. A tak role já jsem v pohodě bez dětí a bez svateb a velkých gest jako z filmu je mnohem lepší hrát, než být ta hysterická holka. A když už jsme u toho, přijdu si pořád mladá, nezralá a myslím, že si tak budu připadat i ve 30 letech. V tomhle si nemaluju nic narůžovo. Ani namodro. Lol. Chápete. Netlačím na ty věci. Oni přijdou a vím, že jo. 

Bydlím taky pořád na stejné adrese, ačkoliv počet ubytovacích jednotek se mi množí. Najít mě můžete na více adresách, záleží, kde nebo s kým zrovna jsem. S přibývajícími podzimními mlhami jsem ale zalezlá v pražském bytě, jsem tu  s Pepinkou a všechno je fajn. Chodím do kina, do divadel, na výlety, koukám na filmy, už moc nemaluju, deníky nepíšu v takovém rozsahu a knížky tolik nečtu (čas by byl, ale není energie, strašně mě to mrzí), snažím se stíhat věci do práce, ale spíš mi to nejde. A taky si namlouvám, že v listopadu stihnu nakoupit dárky pod stromek a ještě furt téhle naivitě věřím.

Tak já jdu opravovat testy z angličtiny, protože to je za mě ta nejvíc vzrušující zábava na listopadovou neděli. Pustím si k tomu nějaký ubohý seriál, uvařím si čaj a budu čekat, jestli si mě teda někdo vezme nebo se mnou uvnitř mé dělohy zahájí buněčné množení.

Já jsem tak romantická, až samu sebe dojímám :D. 

Tak zase někdy, hele, musíme zajít na kafe, to je strašný. Musím letět, ale třeba zase někdy. Něbo ne. 

P.S. Všechny vás stejně potají čtu, mám o vás přehled!!! Dejte si na mě pozor. 

P.P.S. Ježiši Marja Panno, mně to psaní vlastně strašně chybělo... kurva.