S klukama jsem na tom na štíru. Nebo spíše na hovno. Nula bodů. Ale jsem v celku klidná (nebo spíše feministická část mého já), K ČEMU POTŘEBUJI KLUKA, KDYŽ SI VYSTAČÍM SAMA! (Tati, přijď sem, rozbila se mi lednička, kurnikšopadoprdelkyhliníkový, všechno se mi roztopilo).
Čtyři roky si mě udržoval jeden velice zdatný spolužák, jako svůj předmět hluboké touhy. Jé, teď jsem to napsala nádherně, ale ve skutečnosti si potřeboval osahat moje prsa. Proč? To nevím...(vím to moc dobře, má prsa jsou krásná). Teď to říkám s klidem Angličana, ve skutečnosti jsem celkem znepokojena, protože jsem mu to dovolovala (dovolovala! všimněte si toho množného čísla). Říká se, že člověk nemá ničeho litovat, já toho upřímně lituji. Šlo sice jen o prsa, ale víte, já mám ty svoje celkem ráda, takže se jím tímto omlouvám. Nebojte se, víckrát to nedopustím. Mimochodem, ten dotyčný má problém mě pozdravit, natož aby se třeba ozval (co jsem si to já bláhová kráva myslela?).
Potom jsem měla jeden velice romantický návrh. Romantický nebyl ani trochu a zvedal se mi z toho žaludek. Nevzpomínám na taneční ani s náznakem úsměvu, pro mě to prostě bylo UTRPENÍ, mě se to prostě NELÍBILO a ačkoli se považuji za extrovertnějšího člověka, tento způsob exhibicionismu zdá se mi poněkud nešťastný. Vyhlídl si mě tam jeden fešák (nemám nic proti uhrům, ale tohle bylo moc i na mě). Já se totiž dívám lidem do očí, někdy až moc hluboko (jsem já to kus romantika). Chudák si z toho vyvodil vlastní závěr a já jsem byla lapena. Věřte mi, poslední taneční hodinu nechcete běhat po sále, držet se křečovitě svého tanečníka za loket (mimochodem, byl to ten, co mi sahal na prsa, jeho matka seděla každé taneční na balkóně a skenovala mě laserovým pohledem) a rozhodně nechcete vystrašeným zrakem hledat vašeho stalkera a každou chvíli se zhrozit, jestli nedejbože nestojí za vámi(?!). A tak mě 6 hodin vytrvale naháněl po sále a já jsem 6 hodin vytrvale hrála na schovku (nebo na babu?) Jednou se mu to ale povedlo, filutovi.
"Nechtěla by jsi někdy ven?"
"No, víš, no...třeba, někdy..."
"Co je to někdy? Můžeš zítra?"
Ježíšku na křížku, tohle jsem nechtěla, tohle není dobré..."No, někdy třeba. Možná"
"Možná?"
Kouká mi na prsa? "Možná"
"Můžu Ti napsat?"
"Hele, nezlob se, musím...ee...víš co, jako,...musím, promiň, někdo mě asi volá." Couvat, couvat, couvat...
Rozhodně bych tady nechtěla vypadat jako zlá holka, která odpuzuje chlapce kvůli uhrům (hej lidi, fakt mu tekl hnis po bradě...), jsem společenská, ale sama maminka mi řekla: "Julinko, toho nebrat." A maminky mají vždycky pravdu. To ví každý. To je daný. To je prostě jasný. Dogma.