A teď se dozvíme pravdu. Opravdu se jmenuji Julie?
Tak v tomhle Vás asi zklamu. Skutečně se jmenuji Julie. Ale jedno asi nevíte. Už jsem Vám říkala, že jsem křtěná? TO JE MOJE NEJLEPŠÍ HISTORKA!!! Mám ji v rukávě, jako karbaníci esa.
Naši se rozhodli, že mě pokřtí. Takhle, když se jich dnes zeptám proč se tak rozhodli, ani mi nedokážou odpovědět. Věřící není ani jeden z nich. Babička kdysi chodila do kostela (děda dělal ministranta, od té doby neřekne farářům jinak, než darmožráč nebo pánbíčkář), ale i babička tam přestala chodit, protože náš farář (snad mi tam nahoře odpustí) je prostě sviňák. Jeho mše a funusy nejsou špatné, ale jako člověk je prostě zmije jedovatá, nedobrá, nepřející mrcha. Ublížil už tolika lidem, až to néééni pěkný.(Pardón, von mi nějakó zvostal dialekt, páč jsem včéra četla Maryšu)
Když jsem byla křtěna, zrovna dopadaly kostelními okny na zem krásné sluneční paprsky, jako bych byla osvícena vyšší božskou silou (a jakože některé známky božskosti na sobě pozoruji i dnes). Zabalena jsem byla v naškrobené peřince, usmívajíc jsem netušila, jaký mě čeká osud.
"Tak maminko a tatínku, jaké jméno jste vybrali?" ptá se farář s jedovatým úsměvem. Mamka s taťkou se na sebe vyděšeně podívali. Mým kmotrem byl náš rodinný kamarád Rosťa (Rostislav) a jak zřejmě víte, ženská verze tohoto jména neexistuje - i když, jsou lidé, co pojmenovali svoje dítě Louka, Winnetou, Lucifer a nebo Anal, co by nemohla být Rostislavka?
"Nemáme jméno? Tak to bude Zdislava. A svatá Zdislava, z Lemberka, blahoslavena roku 1907 papežem Janem Pavlem II., patronka kraje libereckého...." a už mě kropil hlavu svěcenou vodou a už byl můj osud zpečetěn. Na krk se mi pověsilo to příšerně úděsné jméno. Zdislava forever. Pronásleduje mě na každém rohu, ať se hnu, kam se hnu, Zdenka - nebo Slávka, jak chcete - je všude se mnou. Potvora. A přitom jsem mohla mít TAK krásné jméno. Třeba Anastázie. Nebo Izabela. Nebo Olivie. Leukádie. Hortenzie. Genoféfa. COKOLIV! Jenom ne tu prašivou Zdislavu. Občas mám pocit, že mě bůh trestá.
A tak to raději nikde neříkám. Ale když ona je ta historka prostě legendární, každý, kdo mě zná, ji slyšel nejméně jednou. Moje nejlepší kamarádka si jí nechává vyprávět pořád dokola, protože vdžycky zapomene, jak to zpropadené jméno bylo. Ale ono jde taky hlavně o to, jak ji vyprávím. Já jsem přirozený talent na vyprávění humorných historek. Musíte do toho dát srdíčko. A mít to malinko v krvi.
Tak to je všechno.
Opovažte se mi někdo říkat Zdislavo.
Trhám vlasy. A tasím meče. Házím granáty. A dloubu oči. Střílím z brokovnice a z bazuky. A to všechno najednou, vážení.
