Tak jsem si usmyslela zaktualizovat informace ohledně mého života. A pak mi došlo, že můj život je nekonečný stereotyp, a já nemám co aktualizovat.
Že bych na tom byla až takhle bídně? Opravdu jsem. Každý den je odrazem toho předešlého. Pořád to stejné. Dokolečka dokola. Občas nějaké menší rozptýlení v podobě trhání zubů, nebo čtení depresivní literatury, ale jinak nic. NIC.
Ráno mě ze snění vytrhne brutální pípání budíku, s úlekem vylézám z postele (nařízený budík si večer musím položit na stůl, abych z postele OPRAVDU vylezla). Protáhnu tělo, šourám se na záchod, ze záchodu do koupelny, vrazím si kartáček do pusy, do oka se snažím narvat čočky (většinou neškrábou až na třetí pokus). Oblékám se, řasenka, voňavka, stelu postel, větrám (pracně nastřádané teplíčko), zalévám kytky. Balím svačinu, sedám do auta. Piju kafe z nechutného termohrnku (za to kafe se hodně stydím, ale bez kofeinové hnědé močky můj organismus zkrátka nefunguje). Přesedám do tátova firemního auta. Ve škole jsem první (kvůli tátovi, který pracuje od 7, prostě jezdím do školy brzy ráno), všude tma, vypadám, jako bych to tam milovala. Zuřivě se učím všechno, co se mi večer nechtělo. Vztekle do sebe házím jogurt (nebo banán, nebo něco, co připomíná snídani). Škola, škola, škola... ohřívám si oběd v mikrovlnce ve smradlavé školní kantýně (obvykle jím zbytky ze včerejší večeře), jím to ve smradlavých skříňkách, nebo ve smradlavé studovně (na smradlavých gaučích). Čekám na tátu. Jedu domů, přesedání z auta číslo dvě do auta číslo jedna. Čekám v autě číslo jedna na tátu. Mrznu, pšikám a kleju. Doma kontroluji schránku (většinou tam nic není, občas dopis od Zo, a to je ten den potom lepší). Teď následují tři hodiny, během kterých nic nedělám, protože odpočívám od školy. Víte co, filtruju stres koukáním do blba, nebo předstíráním, že si čtu (tvrdím, že je to knížka do povinné četby, ale většinou není). Večeře (nálada se zlepší o 100%). Sprcha (u nás se bojuje, kdo bude první, většinou jdu ale poslední, takže musím uklízet sprcháč, jsem nasraná). Z uslzeného oka si vyšťourávám čočku, co mi celý den nelítostně dřela bulvu. Kartáček v puse, na hlavě neidentifikovatelný drdol (spíš cuchanec). Házím knihy do tašky, polemizuji nad outfitem na druhý den. Ležím v posteli a koukám do stropu.
A říkám si, co se do prdele stalo s mým životem.
Druhý den nadávám, že to s tím budíkem na stole byl debilní nápad.
A přemýšlím, jak dlouho budu ještě na tomto světě, když takhle budu pokračovat dál.
